Ty hledá klíč, který ti uvízl v patře.
Jemnými nástroji na svém stole stále taháš, směrem nahoru.
Pomalu, ale jistě si třísky od neuvědomělosti zašíváš do kapes.
A jako malý kluk se procházíš napuštěn dlouhým lánem kamení,
jak úsměvné to jest.
-
ŘKA TVÁ DUŠE !
Pohleď te na mou nahotu, na jizvy mé.
Pohleď te na sůl co se mi do nich sype.
Pohleď te na tu hnědozem,
co občas, nevědomky upouštím z nohavic
a přitom radostí s ozvěn pláči.
-
Stále si občas zakrýváš ústa,
pásku přes oči mám a i přesto skrz ní prozírám,
odezva tvá.
-
Měsíc se vlévá do žbánu,
on přetéká, a Jak!
-
a
JÁ?
-
Hledím stále s jemným úšklebkem na svou ztřeštěnost,
trhajíc ty třešně,
co občas kyselostí mi zavanou. |