Jsem zběhlej pěšec co nezná krále, figurka dřevěná jak podlaha v sále. Tancuju po polích, útočím křivě a svůj strach ze smrti utápím v pivě.
Jsem tvrdá věž a těžko se hejbu, tam kam mě nepošlou sám od sebe nejdu. Po tahu doleva, dopředu, doprava, čekám kdy se bude konat moje vlastní poprava.
Jsem chromej kůň bez sedla i jezdce, poslouchám rozkazy, ač se mi nechce. Dva kroky rovně a jeden do strany, v zákeřným vraždění už nemůžu být nestranný.
Jsem slepej střelec, ač chybí mi puška, posloužím každýmu jak mladá služka. Že střílím šikmo, co na tom záleží, každýmu po zásluze, tolik co mu náleží.
Jsem chudej král co k večeru, k ránu, ač vlastní mám, chtěl bych cizí dámu. Ona však nechce, prej ať jí políbím, jedno vím už určitě, že se sám sobě nelíbím.
Jsme jenom figurky ze dřeva i plastu, smutnej náš osud topíme v chlastu. A celá tahle hra, jak letadlo bez pilota, je pro VÁS jen útěk z vlastního života.
|