Hetéra

Vzduch voní pryskyřicí,

paseka sálá slunečními paprsky.

Zaříkám vodu,

vzývám vítr,

písek sypu do ohně,

obecenstvo žádám o potlesk.

,,Nenávidím tě,"

zaječela jsem,

radostně rozhodila rukama

a do rychlíku nastoupila.

Nenávidím tě,

protože rázem vrátila jsem se na konec.

Nenávidím také sebe!

Od počátku musím znova.

Tak karnevalovou noc odstartujme!

Ohňostroj, šampaňské,

tanec i smích.

O půlnoci škrabošku sejmu

a do očí neznámé pohlédnu.

Tesknota, prázdnota, nic.

Opuštěná hetéra samdály navléká,

k trhu s otroky spěchá.

Svou jemnou pleť nabídne ke koupi.

,,Zastav se," křičím.

,,Ty dobrovolně zhynout chceš pod karabáčem?

Nešťastnice!

Nenávist opakem lásky je!

Neuženeš sobě přece bídu a hanu!

Nešlapej po cti a hrdosti své,

když on nerozumí,

že ty jsi víno zralé a opojné.

Zastav se.

Tvé dlaně zkřehlé zimou zahřeji dechem,

do srdce uzavřu,

chmury z tváře zaženu písní.

A ty, hetéro,

nauč mě po špičkách vznášet se,

slova v umění splétat,

o nejsladších tajemství muže a ženy vyprávěj mi

a za ranního rozbřesku

vykoupej se se mnou v rose.

Hetéro,

přivinu tě k sobě a ukolébavkou uspím.

Buď sestrou mou rodnou!"

Listí

Ráda Vás mám příteli,

ale náladami jsem podobná

barvám listů v korunách stromů.

Zelenou pláči a vztekám se

nad neústupností Vaší a zásadami,

které moří mésrdce

a tlačí jej do kouta tmavého,

ze kterého smrt spasí jeho vzlet.

Žlutou žárlím a klid posvátný

a slovo:Kludně,

ale uvnitř sebe se škodolibě směji.

Pro koho z nás je Slunce pouhou zářivkou?

Hnědou zlostně dupu po schodech,

protože zase mizíte v dáli

a já ve stopách Vašich

se večer vydám jak věrný pes.

Červenou bráním se písmenu V jako vášeň.

Něžně sevřete mé tělo,

jinak se polekám

a jako malá chovám se matce za sukně.

Černou oději se,

až mé ego umře po noci první,

tak jinak Vaši milenkou mohu se stát.

V té škále však modrou postrádám,

budoucnost v knize osudu zapsanou.

Tu vlastníte Vy,

darem nabídněte mi ji,

tak jako oblohu a vodu.

Máj

Lilie zvadla,

růže si vydechla.

Třešně odkvetly,

pampelišky vítr rozfoukal.

Smrtka se opila,

vdova pecen chleba upekla

a mladý pán z cest zchvácen

k hradu přichvátal.

Syrové brambory vybírám z popele,

a myši pískají: Adie

a Hádes dědečka propustil z podsvětí,

aby tebe potěhem přes holou přetáhl.

Šněrovačka je černá,

košilka bílá

a červená barva rdícího se muže.

Jahůdky jsou sladké,

višničky kyselé,

kopřivy pálivé

a vzpomínka na tě bez chuti.

Šíp Amorův vyrvala jsem zesrdce,

tětivu natáhla

a do světa vystřelila.

Koho zasáhne?

Máji, měsíci lásky,

vítám tě u sebe.

Vonnou myrhou jsem se potřela,

tak závěsy zatáhnem,

svíčku sfouknem.

,,Počkej,nebuď nedočkavý,

vždyť Vesmír sjednotil se v nás."