Ted se bez keců napojil jak vagónek, (né, že budete zpívat napoj mi milá mého vagónka), přijde mu to už jako zvyk, někam jet v srpnu. Nyní – Jih.

Jakoby jaro a léto přepálily začátek. Podzim se už zabydluje: vyšší nebe, stříbrnější hory v oparu, chladné závany. Uklizené Rakousko, zvlášť Mondsee, je samo svým kýčem, bodejť by ne, když k nám své kýče (stánky) vyvezli, tak i chtíče (děvky), stejně tak i strachy (blokády Temelína). Na nás si dovolej, cejtěj, že jsme jak strom, kerýmu kdysi někdo usek korunu. Už nikdy normálně neporoste vzhůru. Bude se křivit všechno bude dělat postranně a šejdrem. Na Němce si nedovolej, i když ty těch jadernejch maj….

Olověná hráz nad Salzburgem končí krásný den. Krátké vychcání u pumpy před Salzburgem. Pak jen provazy vody. Ztracený barvy jak v zimě, jen šedočerno. Naštěstí navigace nás profesorsky jasně navádí k hostelu: „Sie haben das Ziel erreicht.“

Čina přešla. Útržky mraků odpočívaj na úbočích hor a spolu s námi se dívaj vzhůru vpříč… „nojo duha, no a?“ řek Ted a užuž lehal k počítačovému časopisu.

„Kdepáák, vstáváme, Salzburg, die Mozartstadt wartet. LOOOOS!!!!!“ Luk.

Večerní město po dešti, náměstí přechází v náměstí, málo ulic, spousta pasáží, málo zdobných domů, majestát skal a hradu nad městem. Jedno náměstí nemá řadu domů, ale masiv skal.

Zpoza rohu vyráží poloožralý Amadeus. Rozvine se do náměstí. Nebo jen jeho hudba? Zúží se do pasáže - do pár tichých trylků a vyřítí se do dalšího náměstí. Přechod a za rohem do toho jde ještě s větší vervou. Po skále vyletí na hrad, pak tiše plachtí nad řekou,  tryskem podlétává mosty…

Ostatek města s údivem až nadšením, ale i závistí a strachem (co dyby se nasral arcibiskup?) sleduje jeho stopy, nestoupnou do nich, nikdo nechce bejt viděnej ani v jeho stopách.

Radši.

„Můj brácha ho včera zahlíd.“

„Přehání to.“

„Arcibiskup ale čuměl.“

„Stejně ho skřípne.“

„To je blbý.“

„Když si vo to koleduje.“

A tak je město upravené, aby neprovokovalo, dramatické jen tak, co snese klasická opera a arcibiskup. Toho už ale nikdo nezná a zbývá tak jen nasrání na sebe, že ta vzpoura v nich jen fibriluje než umře.

Slečno, esi vše je tu tak nádherný jako vy, tak Skvěle Skvěle, chtěl říct Malér velmi úhledné recepční v hostelu. Nějak ti votrnulo, když ho Luk táh do schodů.

Fakt mu chybí. Luk bere telefon, odemyká klávesy, děti nééé, tak je zas zamyká.