Algebraická balada
Chci vám jen říci, drahá slečno,
byste se stala mojí tečnou,
bych šeptal vám jen do ouška
číslo Ludolfovo
s periodou věčnou.
Budeme funkcemi na grafu:
já vaším pravidelným sínem,
vy mojí štíhlou kotangens.
Skoncujeme se splínem.
Mínus ho vem(s)!
Má lásko - jsi pro mne druhou neznámou
v životní kvadratické rovnici.
Když přivoním si k tobě,
jsi zlomky vonící,
to voníš mátou peprnou
a trochu skořicí.
Tvé nohy jsou jen
Dokonalé rovnoběžky,
Na nichž chci vztyčit kolmici.
A do rukou tvých navždy vložit své,
Dokonale tvarované ruce
Proporciálně Matematické.
Když češeš se,
tvé vlasy tančí
jak po tabuli křída -
také z nich padá hvězdný bílý prach.
V tu chvíli popadne mne pravý strach:
Snad řešení v tvých krásných očích banálních
vyjde mi beze zbytku
v oboru čísel reálných.
Slečno, proč si mne nevšímáte?
Hned odmocním váš nesoucit
a vydělím ho vším co máte
Zbude jen algoritmus:
Antracit.
|