Naivní žába (Epická báseň se sprostým koncem)
V kaluži odráží se všechna krása světa a v její špíně spala žába bezesně Probudil ji až květ jež odhodila Květa i bez nácviku vcelku noblesně.
Žába - tvor zcela nepoetický zaujala k tomu květu vztah vyhraněně kritický: že prý ji probudil snad ze sna. I tak je pro ně dva ta louže příliš těsná.
K tomu všemu ten květ ji velmi ruší když vypouští si do ovzduší zakázané vůně v okolí její čarukrásné (a privátní) tůně.
Rozhodla se žába obezřetně se zachovat, ukázat svoji utajenou ctnost, než začne mrcha nepokrytě fotosyntetizovat a definitivně tak zničí domácnost.
Málokdo tuší, že žabí utajenou ctností je smysl pro zákon, že žáby mají také státomilnou duši. A nenávidí celaskon.
Tak udala žába kytku úřadům na pečlivě vyplněném formuláři. Nevěděla, že těm neřádům zabere to celé její stáří.
Zemřela žába, do hrobu dána, květiny tu však zůstaly. A otvíraly květy každičkého rána aby tak mě zas nasraly.*
*Ne že by autor neměl rád květiny, ale páč se mu to nerýmovalo a páč je sprosťák, musel to tam dát.
|