Manifestace tragiky
Dobře, nic neumíte. Je vám šestnáct,
nebo padesát. Při kterékoli příležitosti
se chápete bloku a vzpomínáte
na psychopatické verše, dokonce je
pokládáte za svůj umělecký kapitál.
Ale nepřestává vám být nijak zle, a když je noc, jindy vítaná jako motor
imaginace, cítíte v postupujícím tichu strašlivou osamělost, která je prostá
romantiky - studená chodidla, víc
cigaret a vína, víc ochotných kamarádek.
Čím si připadáte odpornější, tím jste
pro ně přitažlivější, vaše zvrácenost je
fascinuje jako med. Začínáte mít pocit,
že asi nedáváte svému okolí vždy tak
očekávaný příklad naplněného života.
A víte, že pokud se nestane něco
zásadního, přijdete o nohy, nebo
oslepnete, budete to zkoušet pořád dál.
Namlouvat si, že vás to všechno prostě
jen zajímá. Nikdy se nepustíte své vize,
bude-li dostatečně silná a nová. Jste
dobrovolnými otroky, jste schopni konverzovat
o čemkoli, zničíte všechno, čeho se dotknete
a vždy najdete někoho, kdo bude ochoten
vás živit. Užívejte si to, poměrně dost vám věří.
V tom máte před nimi náskok. Vás už víra
naštěstí opustila, zajímá vás mozaika
na kulové ploše a rauš roztříštěné lásky.
Za deset let se vám vysmějí, protože jste
naivně předpokládali, že se tak vzhledem
k již proběhlým dějům opět stane.
Jediným smyslem vašeho psaní by mohlo být
unavit nervovou síť. Totéž se dá provést
i tučnou stravou, spánkem, fungujícím
ústředním topením. To nejstrašnější
přichází zároveň: začínáte si uvědomovat,
že se zvolna proměňujete v text, který
uskakuje ze stránky, již zdatně a vilně
laskáte. Že se proměňujete v báseň.
A když vám někdo vrátí zrak, už vám
zároveň s ním nevrátí někdejší vděčnost
a pocit spokojenosti. Stále víc lidí
kolem vás vám připomíná idioty.
To nikdy nepřiznáte, mluvíte nahlas
o vnitřní pokoře, ale ve skutečnosti
je potřebujete svléct a z jejich šatů
sešít příběhy a volné verše.
Oni vás nenávidí, vy je taky, intelektuálně.
Oni to ví a o to víc vás nesnáší, takže
časem napětí mezi vámi překročí
každodenně zrozené meze. Najdete si
sobě blízké, ale budete se vskrytu snažit,
aby si byli rovni mezi sebou spíš jen ti ostatní -
- vy o tom pak budete moci ze svého
piedestalu napsat povídku. To nejlepší,
co pro sebe můžete udělat, je, když
připustíte, že je vám zle stále častěji.
Čili vám nemají co závidět. Vy těm
pitomcům taky nezávidíte. Až vám shoří
dům s knihami a nebudete mít čím
psát, oni přijdou o své matrace
a zlacené rámy, pak se stanete přáteli.
Ale jen na čas, brzy o tom napíšete
další báseň. Jste ztraceni. Můžete doufat,
že za vámi do pustiny občas někdo přijde,
nabídne vám cigaretu a bude ochoten
půl hodiny poslouchat vaše urážky.
Tím vás krátce učiní šťastnými.
Nemůže to být jinak. Stále mladší
děti umí číst a psát, je to šířící se
malomocenství. Překladatelé, pilní
vizionáři, architekti mikročipů, vynálezci
revolverů a posedlí molekulární fyzici.
Báseň je. Možná, fakt jen možná.
|