Hra v řádu

(apolitickém a politickém)

Jaroslav Brožek: Obrazy - výběr z celoživotní malířské tvorby

Galerie Špejchar, Chomutov, výstava potrvá do 28. 5. 2008

Na profesoru Brožkovi mě okamžitě upoutala žlutá kravata. Usazena do bílého trojúhelníkového podkladu košile, rámována výrazně černým oblekem již sama o sobě představovala hru v řádu – v řádu barev, tvarů a situací. Než jsme však dospěli do tohoto bodu, do žluté kravaty na vernisáži ve Špejcharu, uplynula dlouhá doba, již můžeme změřit pomocí pomyslné úsečky začínající v Kněževsi u Olešnice na Moravě, kde se roku 1923 Jaroslav Brožek narodil.

Konstrukcí jsme nezačali náhodou. Na konstrukci narazíme při prohlídce výstavy malířovy celoživotní tvorby každou chvíli. Předchází jí konec padesátých let a série figurálních temper, z níž čiší upřímná víra v kolektiv. Je třeba si přiznat, že dnes nejsme zatím schopni nezaujatě posoudit přínos podobných maleb, natolik máme v sobě zažitou špatnou zkušenost s optimistickým budováním nové společnosti na základě rovnosti - prý. Ve zmíněných malbách přistihujeme umělce, jak odstupuje od individuální charakteristiky postavy a soustřeďuje se na zobecněný typ, na situaci, na vztahy ve skupině, na gesta, pohyby, postoje. Čerpá z vlastního pozorování prostředí školy v Teplicích, kam byl umístěn. Nemůžeme si nepovšimnout záliby ve výrazných konturách kolem figur i předmětů v pozadí. Převažuje teplá, neagresivní, kultivovaná barevnost. Kdybychom dokázali odložit svou nechuť k té době jako již obnošený kabát, jistě bychom studentky zachycené v různých situacích ocenili víc a ony by si to zasloužily.

Začátek šedesátých let znamená pro Jaroslava Brožka změnu – přesouvá se do Ústí nad Labem, kde v rámci pedagogické fakulty buduje ještě s dalšími spolupracovníky katedru výtvarné výchovy. Jeho dílo zároveň získává jinou, zeleno-modrou barevnost. Cítíme v něm dozvuky české kubistické školy reprezentované např. Kubištou, Špálou... (Lanovka nad Chabařovicemi, Periferie) Snad souvisí s novým působištěm a s industriální krajinou typickou pro severočeský kraj. Sem patří i kresby uhlem z Mostecka, na nichž kreslíř fascinovaně osazuje bílou plochu stožáry vysokého napětí. Konstrukce, konstrukce, konstrukce. Nezapomínejme ovšem na městské krajiny. Jimi se malíř zabývá často a k nim se ve svých realistických malbách vrací i v dalších desetiletích.

Ale jsme v roce 1963 a 1964 a prudce se vrháme do smyslných červení, z jejichž rozehrané živočišnosti vystupují do popředí cudně bělostné akty. Múzičky krev a mléko. Bez jakékoliv perverze modeluje jemný štětec dívčí i plně ženské tvary (Půlakt se zlatými vlasy, Bílý akt stojící, Bílý akt sedící). Z této kolekce aktů vyčnívá Sedící akt. Liší se od ostatních až barbarskou kombinací barev založenou na nesmlouvavém kontrastu teplých a studených tónů, přičemž tělo je nečekaně zelenavé, zdůrazněné silnou modrou obrysovou linkou. Postavu tak kontura odvážně, takřka násilně vytrhuje z okolního prostoru a stylizuje ji do jakéhosi znaku. V pozadí řádí karmín, kraplak, jež místy přecházejí opět ve svůj takřka komplementární protiklad. Výsledek je ovšem úžasný. Do rozkřičené formy byl nalit ztišený a něžný obsah. Pro mne jeden z vrcholů celé expozice.

K dalšímu vrcholu se nemusíme po započaté úsečce posouvat příliš dlouho. Jen do roku 1967, kdy si Jaroslav Brožek půjčuje pomyslné žezlo od králů čtverců, totiž Kazimíra Maleviče a Josefa Alberse, a sám se vrhá do Soustavného výzkumu barevného čtverce, jemuž zůstavá oddán až do doby současné. Řada maleb věnovaných nekonečným možnostem kvadrátu představuje vlastně názornou pomůcku pro výklad teorie barev a tvarů, zároveň však nerezignuje na sebevědomou roli svébytného obrazu na pomezí op artu a geometrické abstrakce. Malíř pomocí těchto pláten zkoumá přitažlivost barevných rodin, jemných nekomplementárních protikladů, světlostní škálu. Přestože de facto racionálně rýsuje a míchá, dosahuje až poetického účinku. Staví čtverec do jiného čtverce na rožky, čímž narušuje stabilitu rovně a pevně usazených horizontálních a vertikálních stran a dostává se k razantní, pohyb vyvolávající diagonále, jako by chtěl zachytit mihotání myšlenek a zároveň jejich soustředění na jeden motiv. Hraje si s jemným dotýkáním, vyzařováním, se vztahy. Skládaním čtverců konstruuje, roubí v abstraktní kompozici jakési studny, které na nás hledí odněkud z hloubky těžko pojmenovatelných zdrojů. Hraje si v řádu.

Avšak řád-neřád si také zahrál i s ním. Tentokrát ovšem nešlo o řád výtvarných prvků, nýbrž o řád politický, reálně socialistický. Člověk, který miloval svou pedagogickou práci, musel v roce 1972 opustit fakultu a v roce 1974 úplně ukončit veškerou oficiální činnost ve školství. Aby se mohl svým barvám a šíření informací o nich nadále věnovat, vede neoficiálně skupinu amatérských výtvarníků Kontakt a publikuje, samozřejmě pod jinými jmény. K jeho nejznámějším teoretickým pojednáním patří například Jak namalovat krajinu (1978), Barva a obraz (1980), Dobrodružství barvy (1983). Ve vydávání podobných publikací, metodických příruček a v mapování výtvarného dění v regionu pokračuje až do současnosti. I když se mohl počátkem devadesátých let vrátit zpět na pedagogickou fakultu, habilitovat se na docenta a získat od prezidenta republiky titul profesor v oboru teorie výtvarné výchovy, ještě stále není jeho činnost plně doceněna.

Ocitám se znovu ve výstavní síni. Přede mnou stojí malíř a významný český teoretik, jehož žlutá kravata září na pozadí čtverců – vidím člověka, jenž zůstal pevný sám v sobě, v jednom harmonickém řádu se svými milovanými barvami.

Míla Koubová