Bylo mi 22 let, byl jsem obyčejnej hubenej kluk ale sportovně založenej. Makal jsem na směny a ranní končila v šest večer. Potom jsem chodil občas nepravidelně trénovat karate do jedné školní tělocvičny našeho města. Chodili tam hlavně policajti a mistr byl dokonce jejich náčelník. Nebydlel jsem přímo ve městě, musel jsem denně dojíždět 5 kilometrů do malé vesničky, kde jsem žil s rodiči a bratrem své dívky. Ona bohužel pracovala v úplně v jiném okrese a celý týden přespávala na podnikové ubytovně. Vídávali jsme se jen o víkendech.

   Po treninku šli kluci do hospody a já kráčel k domovu. Poslední autobus jel v sedm a tak jsem musel po svejch. Pět kiláků není žádná hrůza a já se rád prošel na čerstvým vzduchu. Nebylo to poprvé. Někdy, když jsem takhle šlapal, tak jsem zkoušel stopovat. V tomto případě se mi šlo docela dobře. Cesta vedla přes ještě jednu vesničku a vždycky jsem si říkal, že jak jí projdu, tak zachvíli budu doma. Abych se nemusel otáčet, jestli něco nejede, tak jsem šel po levý straně. Pískal jsem si a pozoroval západ slunce. Než jsem došel ke značce začátku obce, tak se téměř setmělo. Tu a tam projelo nějaké auto ale nebylo jich moc. Prošel jsem kolem prvních domů, když tu mě minula, ve stejném směru jako jsem měl namířeno já, oranžová Avie s montážní plošinou. Jela opravdu dost rychle na to, že projížděla obcí. Blázen, říkal jsem si v duchu. Pak mi zmizela z dohledu, když vyjela z vesnice ven. Kráčím si po návsi, pak kolem kostela, až se nořím do tmy za vsí. Všude hrobové ticho, jen tu a tam štěkne pes a za okny domku problikávají modré obrazovky televizí. Těšil jsem se domů a tak jsem přidal do kroku. Za posledním domkem se mi otevřel úžasný výhled na krajinu, ponořenou do tmy, jen decentně, jakoby stříbrně pohlazenou, mezi mraky prosvěcujícím měsícem. Předemnou se klikatila silnička mezi poli až k rozcestí. Do prava pokračovala k lesu na horizontu a do leva končila ve skupině chaloupek, kde byl můj nynější domov. Připadalo mě, že se dívám na obrázek z Ladových knížek a tak nějak mě to zahřálo na duši. Kráčím dál a přemýšlím, v kolik asi budu v posteli. A pak jsem to uviděl.

  V první dvojzatáčce asi půl kiláku předemnou stála. Oranžová Avie s montážní plošinou. Stála a blikala. Výstražné blinkry se ve tmě slévali do oranžového až žlutého nepřerušovaného svícení. Bylo to zvláštní a najednou jsem začal mít pocit, že něco není v pořádku. Zaostřil jsem zrak a vytřeštil jsem oči. Strašně jsem se lekl až mě zabolelo v žaludku. To auto NEBLIKALO ale HOŘELO! Nejdříve jsem se zastavil a znova jsem zaostřil, abych se ujistil, že to není nějakej optickej klam. Bohužel nebyl.

  Začal jsem běžet a otáčel jsem se jestli někdo nejede. Nohy mi těžkly a já horečnatě přemítal co budu dělat. Stále jsem za běhu pozoroval oč vlastně jde. Auto stálo mimo vozovku po směru jízdy na levé straně v první pravotočivé zatáčce. Kabinou bylo čelně opřené o první strom v malém břízkovém porostu mezi silnicí a polem. Jestli nabourali tak řidič  pravděpodobně usnul a přejel zatáčku do protisměru, kde nabral hned první překážku za malým odvodňovacím příkopem. Doběhl jsem k  místu neštěstí, kde zmateně pobíhal jakýsi muž, který si pravou rukou držel levé zápěstí. Něco nesrozumitelně mumlal a vypadal jako šílený. Rozcuchaný, bez bot, oči na vrch hlavy a na čele pramínek krve, který mu stékal na nos. Jdu k němu blíž ale najednou se otočil do pole a jako když ho honí, rozběhl se do tmy. Chtěl jsem za ním utíkat, jenže v tu chvíli mi ztuhla krev v žilách.

  Ozval se strašnej řev. Řev člověka. Zaryl se mi do uší a dral se až do mého nitra. Naskočila mi husí kůže. Někdo ukrutně řval z kabiny toho auta. Avie hořela jen uvnitř od palubky přes sloupky kolem dveří až na střechu. Řev se střídal s úpěním a ozvalo se i volání o pomoc. Pár kroky jsem přešel  ke dveřím na boku a mezi plameny a kouřem jsem zahlédl uprostřed sedaček zmítající se tělo. Nakoukl jsem dovnitř abych zjistil, co se dá dělat. Muž, asi padesátník, váha hodně přes sto kilo, obrovské panděro, velká hlava a mohutné ruce. Zase strašně zařval. Pak mě uviděl a natáhl ke mě ruce. Kapalo na něj roztavené tapecírum a on se na hlavě a ramenou rozhořel několika plameny. Sundal jsem svou bundu a hodil jsem ji přes něj. Říkal jsem si, že ho musím dostat ven a tak jsem kolenem nakročil přes práh a chytl ho pod pažemi abych ho vytáhl. Nešlo to. Byl hrozně těžkej, hořel a hlavní důvod, proč nemohl ani vylezt a ani nešel vytáhnout byl ten, že měl pravou nohu uvězněnou mezi zmačkanými plechy a sedačkou u podlahy. "Bože, vytáhni mě!" vykřikl. Znovu jsem se zapřel o stupátko z venku a rval ho ven. Ne, nešlo to. Úpěl a bylo vidět, jak mu ta noha pod tahem ještě víc krvácí.

  Pak jsem zaslechl zvuk přijíždějícího velkého náklaďáku. Byla to Tatra 815, sklápěčka. Zastavila. Vyskočil z ní chlapík v monterkách a běžel k nám. "Nemůžu ho vytáhnout!" řval jsem. "Pojď, zkusíme to z druhý strany" odpověděl on. Pustil jsem tlusťocha a začal jsem si hasit svý ruce. Od zápěsti po lokty mi blikali malé plamínky rozteklé umělé hmoty. Pálelo to ale nějak jsem to zapoměl vnímat. Obešli jsme předem pomačkané auto a chlápek chtěl otevřít dveře od řidiče. Ani se nehly. Byly nárazem zkřížené. "Pomoc mi, musíme je násilím otevřít" navrhl. Uchopil jsem kliku, on rám nahoře a zabrali jsme. Povolily. V tahu a s vervou jsme je utrhly i s pantů. S rachotem odlétly za nás. On se nasoukal za volant a začal nešťastníka plácat po hlavě a ramenech, aby ho uhasil. Moje bunda se na několika místech úplně propálila a bylo jisté, že ho už dlouho neochrání. Plácal ho holejma rukama. Jakžtak se mu to dařilo. Pak ho uchopil kolem hrudníku a zabral. Tomu už se mu tak nedařilo. Naklonil se k jeho potrhané a zapáčené noze a začal s ní různě natáčet, tahat a tlačit až se mu jí povedlo uvolnit. Když se narovnal vypadal jak řezník, celé ruce měl od krve. Nakonec se oba pohli směrem ke dveřím a asi byl nejvyšší čas, protože plameny začaly olizovat i sedačky a to by se tam brzy asi oba usmažili. "Já jdu zavolat pomoc,jo?" povídám jim, když vidím, že mě nebudou už zřejmě potřebovat. Nasadil jsem ostrej sprint nazpátek do vesnice, kde jsem objevil veřejnou telefonní stanici. Když jsem se vrátil, našel jsem je oba v příkopě. Ten velkej seděl na zemi a držel se za to svý břicho a vypadal opravdu špatně. Z nohy mu zkrz obvazy prosakovala krev a z hlavy a ramen mu stoupal dým. Měl zavřený oči a stále sténal. Řidič z tatrovky nad ním stál, klel a prohrabával bílou plastovou lékárničku až z ní pár věci padalo do trávy kolem. Auto stále hořelo šel z něho štiplavej kouř.

   Pak se zničeho nic objevil další člověk. Přišel, bez bot, klepal se zimou, v obličeji bílej jako stěna a já v něm poznal toho, co utekl do polí. "Kde je Franta?" mumlal, skoro mu nebylo rozumět. "Jakej Franta?" zeptal jsem se. "Von řídil." odpověděl a začal strašně kašlat. "Do hajzlu!" zařval jsem a začal kroužit kolem hořící Avie a břízkového porostu jako loveckej pes. Uvažoval jsem, jestli byl Franta opravdu řidič, tak buď vyskočil před nárazem a dveře se pak zase zabouchly nebo byl katapultovanej předním oknem. Druhá úvaha byla správná. Střepy s předního okna byly rozházené všude před vozem a zapomenutý muž se našel. Ležel v poli. Ve tmě v oranici a musel letět asi 15 metrů. Leželo tam bezvládné tělo, obličejem v hlíně, ruce podél těla, nikde žádné viditelné zranění. Nemohl jsem ho vidět. Měl na sobě tmavé oblečení a tma ho pohltila jako nějaký netvor. Otočil jsem ho. Na čele se šklebila ošklivá, otevřená rána a v koutkách ust a mezi zuby byla vidět rudá rosolovitá krev. Snažil jsem se na krku nahmatat puls ale bezvýsledně. Byl už mrtvý.

  Skleslý jsem se dovlekl na silnici. Celý prostor byl už osvětlený blikajícími majáčky záchranky a hasičů. Někdo mi přes ramena hodil deku a další se mě ptal jestli jsem v pořádku. Prohlíželi mi ruce a oči. Začal jsem být trochu mimo. Vyschlo mi v puse a v krku a bolela mě hlava. Pak se mi udělalo opravdu zle. Na ambulanci s popáleninama  na rukách mě nakonec odvezli policajti a ti mě pak vzali i domu. Švagr byl vzhůru a udělal mi kafe. Celou dobu na mě civěl a já neudržel ani ten podělanej hrnek. Chtěl jsem se umejt ale únava byla silnější. Ráno jsem musel znova k policajtům a všechno zase vyprávět. Tam jsem se dozvěděl, kdo všechno tam byl a proč se to stalo. Taky jsem se dozvěděl, že ten tlustej jim umřel v nemocnici na vnitřní zranění. A jak to bylo? V technickejch službách našeho města se slavila padesátka sekretářky ředitele a večer v opilosti se tři s prominutím blbouni rozhodli, že se rozvezou domů. Služební Avie s plošinou stála na dvoře a tak do ni naskákali a vyjeli. Možná, že mě před tou vesničkou ani nezaregistrovali, jak byli v opilecký agonii, mohli mě i přeject. Kdybych šel tenkrát po pravý straně, třeba by vám tuhle historku dneska neměl kdo vyprávět. Já vlastně ani nevím, jestli to tak opravdu bylo. Vím určitě, že jsem odešel v šest z práce a ráno se probudil s obvazama na rukách. Zbytek mám rozmazanej v jeden hnusnej zážitek. Možná to zavinil šok A možná také můžu říct - díky bohu.