|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Jak se překlenout
přes jímavost strážných košů,
kde plavčíci už dlouho
na zem nedohlédnou,
po ráhnoví nezhoupnou, sami zvadnou
svým nevykřičeným
SOS,
přes všechna pohoří světů, obzory nechtěných zemí,
přes ctnosti panenských kurev, zavražděných hrabat
v prachu za dostavníky,
přes zahrady postících se mnichů, prázdné zvratky hladovějících dětí v zemích zaslíbených,
přes věže pomačkané bombobitím, krutými omyly
těch v mracích nad prolážemi,
jak vykřičet do světa to, co zbylo
z duše?
Jak si připustit
tu nutnost se zaobírat
svou minulostí, přehrabovat
se ve fotografiích, probouzet
v nich paměti stykem otisků,
vnést do stříber prach,
smát se tomu,
co bylo
a je, poznamenané myšlenkou
na hru, rozehrát partii opakovaných procitnutí
do ran uhnětených z tváří všech lidí,
co jsem kdy potkal
a nezapomněl jména
poztrácená v hromadách krabic
na zápraží vnímání?
Jak hru dohrát,
stát se vítězem, nepřipustit ani jednu porážku
v sérii bitev, nestát
v liniích slov, pochytit něco
ze smyslu neustálého běhu
za stuhou, za věnci výher
a pohřbů, snad i v zetlení a popelu
spí rozřešení,
stát nad sebou samým, neříkat si kdyby
jak co, aby se myšlenky na vraždu nerozlétly
do stran, nezranily někoho jiného,
kdo za to nestojí, snad
se to i povede, nevytrhnout
se z kořenů
a jen tak stát do vichřic,
být kosodřevinou
na úpatí skládky, snad
i kohout nezakokrhá naposledy,
snad se rozezvučí zobákem
po všech koutech dvorku
posetém slovy z much ze slepic
z ničeho, snad
se usadí ve dnech uší,
v mělkosti dírek
v lebkách, snad
na stupínku poražených se dozvím
o všech chybách
v systému dosavadních
žití,
snad budu vědět
o tom všem,
co jsem neudělal a měl,
a co teprve budu muset,
udělat definitivní tečku
.
|
|
|