Evu jsem potkal na turistické cestě z Labské boudy na Martinovku. Slovo "potkal" není v tomto případě zcela přesné. Já totiž zrovna seděl u cesty a svačil, když zcela nevšímavě přešla okolo mě se svou kamarádkou. Oblečená byla v půvabně krátkých šortkách. Co bylo vidět, bylo pro mé oko nesporně zajímavé. Právě ono viděné moje další jednání poněkud ovlivnilo. Bleskurychle jsem své svačení ukončil (zas ta nešťastná životospráva) a vydal se rychle za oběma děvčaty. Ptát se, kolik je hodin, se mně zdálo příliš hloupé, když jsem měl na ruce laciné hodinky z východoněmeckého Glasshütte. Počkal jsem tedy, až se obě kamarádky od sebe na chvíli oddělí a cosi trapného jsem zablekotal:
      „Je pěkně, že !“
      „Doufejme, že to vydrží.“ odpověděla zcela nezávazně.
      „Myslím, že ještě vydrží. Tlaková níže nad Biskajským zálivem se vyplňuje. Frontální systémy v okolí Islandu střední Evropu v nejbližších dnech zatím nezasáhnou.“ vysypal jsem připravenou parodii na meteorologickou odpověď.
      „Tak nějak. Poručíme větru, dešti. Máte pro mě ještě nějaké zajímavosti?“ zeptala se trochu vyzývavě.
      „Už ne. Zatím bych vás mohl doprovodit do Špindlu. Další program jsem si zatím pohříchu nepřipravil.“
      „Ale do Špindlu já snadno trefím sama. Stačí jít pořád po značce. Z vyznačených cest se přece nikdy nemá odbočovat.“ odpověděla poněkud záhadně, s mírnou známkou dvojsmyslnosti.
      „Člověk nikdy předem neví, kdy zbloudí. Statečná Horská služba pak ve vánici marně hledá Blouznivce našich hor.“ pokusil jsem se ji varovat názvem románu Antala Staška.
      „V zimě je snad Horská služba k něčemu dobrá, ale v létě určitě nezbloudím. Doprovod jednoho snaživého blouznivce však nezávazně přijmu. Odkud vůbec ty Blouznivce znáte?“
     „Musel jsem se tyhle pitominy učit k maturitě.“ přiznal jsem své vzdělání,
     „Tak schválně - víte vůbec, kdo ty Blouznivce doopravdy napsal?“
     „Julius Fučík. Napsal to totiž v emigraci. V Rusku. V zemi, kde zítra znamená už včera. Tenkrát tam totiž měli nějaké potíže s přechodem na Gregoriánský kalendář. Vždyť i Říjnovou revoluci musel kvůli tomu Lenin přeložit na listopad. "Něbolo to náhodou...", pokusil jsem se trapně zazpívat.
     „S některými lidmi se nedá rozumně mluvit.“ konstatovala trochu studeně.
     „Jde jenom o zvyk. Nejhorších je prvních patnáct let.“
     „To znám. Pak už je totiž všechno jedno, protože člověk si prý zvykne i na šibenici.“ odpověděla. Odpověděla a přitom se očima smála. Považoval jsem to za dobré znamení. Iba niekedy nie je dobré smiať sa vopred, ako múdro vravia Slováci!
     Jak jsem se od ní při společné cestě do Špindlu dozvěděl, Eva byla původně učitelka z Rychnova nad Kněžnou, ale emigrovala, zběhla od kantořiny a nyní pracovala v Úřadu bezpečnosti práce v Praze. Bydlela někde na internátě nebo snad v podnájmu - tohle mně totiž neřekla a já nechtěl naléhat. Ve Špindlu však bydlela v hotelu Jiskra. To je takový vkusný malý hotýlek ze třicátých let s oblou "alpskou" střechou. Zděný, takže nepodlehl žádnému ze zhoubných požárů, jež dřevěné krkonošské boudy postupně, leč zcela metodicky likvidují.
      Eva však byla na rekreaci s maminkou a nehodlala ji kvůli chvilkové známosti nechat svému (tedy vlastně jejímu) osudu. To mi řekla zcela jasně. Pozvání na společný výlet sice ochotně přijala, ale trvala na maminčině přítomnosti. Seznamování tím pádem ustrnulo na mrtvém bodě, podobně jako diplomatická jednání v Camp Davidu (i jinde). Navíc jsme v náhle vzniklé horské bouřce všichni parádně zmokli a byli jsme ztlučeni od červencového krupobití. Na frontální poruchy z Islandu se vrtošivé krkonošské počasí zvysoka vykašlalo. Eva s maminkou se pak sušily u vyhřátého topení v Jiskře a já se svým náklaďákem (Trabant Combi) jsem se odjel sušit na Benecko, protože můj wigwam se rozkládal právě tam.
      Třetí den mě Eva vyzvala k utkání v badmintonu. U hotelu totiž bylo hřišťátko i s příslušnou sítí. Badmintonové potřeby se daly v Jiskře vypůjčit a trefit se do pomalu letícího opeřeného míčku se mně zdálo snadné. Až příliš snadné. Rozhodl jsem se předem, že Evu nechám ze slušnosti a vrozené galantnosti vyhrát, ale dopadlo to trochu jinak. Eva totiž všechny badmintonové matče vyhrála, aniž bych jí v tom jakýmkoliv způsobem dokázal zabránit. Na hřišťátku byla překvapivě čiperná. Zda je čiperná i někde jinde, k tomu mně nedala příležitost, při níž bych se o tom mohl přesvědčit.
     Eva byla z mnoha ohledů zajímavá. Mimo jiné i tím, že jí bylo třicet, takže byla o dva roky starší než já.
     Vrátil jsem se raději k osvědčeným výletům. Eva se totiž nechávala ode mě zvát na další výlety tak dlouho, dokud jí (a její mamince) nekončila rekreace. Byla to tehdejší totální odborářská rekreace, takže se mnozí rekreanti navzájem znali, neboť byli většinou z jednoho podniku. Zřejmě z onoho Úřadu bezpečnosti práce. Hned druhý den si na mě již ukazovali. Já jsem se vlastně neměl skoro čím chlubit. Trabant Super Combi Turbo byl už tenkrát považován spíše za vozidlo dolních deseti tisíc.
      Rekreace skončila, aniž bych se s Evou na něčem konkrétním dohodl. Díky trvalé přítomnosti její maminky to vlastně ani nebylo možné. Do Úřadu bezpečnosti práce v Praze se však dalo napsat i zavolat. Udělal jsem postupně obojí. Na dopis mně Eva odpověděla velmi neurčitě a ani pomocí telefonu se mně nepodařilo ji kamkoliv vylákat. Lákal jsem ji na další výlety do Krkonoš i jinam. Marně. Sliboval jsem jí prvotřídní ubytování na Benecku. Voda tam byla jen V studni, jak napsal Vilém Blodek. (Studna i rezavé vědro byly navíc společné pro několik chat.) Pokud by tam byl také nějaký sud, určitě by v něm nebydlel Pythagoras a nevymýšlel tam svou slavnou větu o tělese ponořeném do kapaliny. Diogenes by ho odtamtud vyhnal a jistě by přitom zničil jeho kruhy!
      Evu jsem nikdy víc neviděl. Volat jí do práce už nemělo smysl. Pro mě to tedy byl Poem, jak napsal Zdeněk Fibich. Týden v Krkonoších s jednou docela fajn holkou. Ve sporu Jestřáb kontra Hrdlička to však pro mě dobře nedopadlo. Hrdlička uletěla. Do nastražené klícky se polapit nenechala. Jakoby to Antal Stašek předem tušil. Byl totiž taky z Krkonoš.
      Kdysi se zpívalo Nesmúť za mnou, najdi si inú...  jenže onen rok se mně v tomto ohledu moc nedařilo.