|
|
|
metařovo nebeský blues (taky jedno) Autor: Ondrej Kern (Občasný) - publikováno 6.5.2008 (00:18:21), v časopise 8.5.2008
|
| |
…už v šest ráno a nikdy
ani vo chlup pozdějc.
Měl sem pivo&párek
v bufáči u macatý Márie,
co po mě házela
zamilovaný pohledy
zatimco sem pořádal
svou metasnídani před
cestou do ulic vod pondělí
do pátku. Jó v mým rajónu
tam jsem měl metačisto, žádný
vajglíky, žvejkačky, vohryzky
vobaly, střepy, prostě žádnej
svinčík. Jednou sem
se vosmělil a pozval Márinu
na koncert do Rudolfína – na Smetanu.
Márina přišla načančaná
jak autobus na sedumnáctýho řína a
bylo to krásný. Jenže za tejden se
mi uďalo ňák zle, povidám
doktorovi, doktore podívejte, tadyhle
mě hrozně píchá. A doktor se kouknul,
a poslal mě dalšímu, ten dalšímu, ten dalšímu, ten dalšímu
ten taky atakdál, až jsem vopsal kruh a ten první
mi řek, že je to jasný. Metastáze
na játrech, na plicích, no a na
srdce mi to taky tlačí, jak z chlupatý deky
to z něj lezlo, a pak mi povidá,
máte asi tak čtrnáct dní.
Tak jo, no, děkuju,
řek sem já
a šel. Asi za tři tejdny
to se mnou šlehlo
přímo na rohu Jugoslávskejch
partyzánů u Lotyšáku, na zemi
byl pěknej metabordel, což mě teda dost
nakrklo, jak sem tam sebou seknul. Lidi
se seběhli, ale už bylo pozdě, že jo…
tak takovej byl muj život, byl sem
metař. A svobodnej, jako
v tý básničce, to znáte ne? Jak
to bylo… nějak že Porazila metaře
metař upad
hovno popad
vrazil jí ho do tváře. Jéžiš,
to se tady asi nesmí co? Tak to
pardón.
|
|
|