Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
	S Freudem v oblacích Autor: Boobis Typewriter (Občasný) - publikováno 30.4.2008 (07:18:17)

Do ruky mi dali nějakou strategickou prezentaci a zpáteční letenku.

Ten den pršelo. V ruce jsem měl palubní vstupenku a čekal jsem na autobus, který mě měl – spolu s dalšími pasažéry – odvézt k letadlu. V tomto prostoru byla žena, zhruba mého věku, s kočárkem a tichým dítětem. Každý si ji musel všimnout – kvůli kočárku byla vpuštěna do autobusu hned jako druhá, po nepoměrně starší paní s francouzskými holemi, která se pohybovala jen velmi pomalu.

Před letadlem složila kočárek (takové ty moderní „golfové hole“ – ty původní pamatuji si již jen z vyprávění – prý jsem se v nich přepravoval před lety také já) jedním pohybem ruky do něčeho, co připomínalo svým tvarem futuristické vesmírné plavidlo.

V letadle samém (typ DE HAVILLAND DHC-8 400 SERIES – malé letadlo s dvěma vrtulemi) jsem seděl v předposlední řadě. Ještě v odbavovací hale jsem byl tázán, zda uličku či okénko, a své preference jsem tedy indikoval jedním slovem.

Já: Okénko.

Hnědý zimní kabát jsem uložil, vložil do zavazadlového prostoru, malé zavazadlo pod nohy, snad ne zcela v rozporu s bezpečnostními předpisy - mé sedadlo nebylo u nouzového východu a letušky nic nenamítaly, nebo si mého prohřešku nevšimly, či ho nechaly prostě bez komentáře.

Žena s dítětem přišla ke mně, řekla:

Ona: S dovolením...

...a aniž by vyčkala na jakoukoliv odpověď/reakci, sedala si k okénku. Upozornil jsem ji, že bych tam měl dle palubního lístku sedět já a domluvili jsme se, ve dvou větách, že bude lepší, když tam skutečně  budu sedět já, vzhledem k tomu, že ona má malé dítě, které by mohlo mít během letu své potřeby. Zezadu přišla letuška a podala mi plyšovou hračku.

Letuška: To je pro Vaše dítě.

Poděkoval jsem a s úsměvem předal dále, vedle.

Jak jsem již zmínil dříve, ten den pršelo. Vrtule se roztočily a vířily vodu na asfaltové letištní ploše. Z okýnka jsem měl výhled na pravé křídlo a na pravé kolo. To letadlo ještě stálo pevně koly na zemi. Pak se dalo do pohybu a za tím pravým kolem stříkala voda kolem dokola, jak letadlo jelo. Když začalo rolovat po ranveji, dítě se moc nesmálo. Nebylo čemu.

Letadlo se konečně odlepilo od země. Krátce po vzletu zatočilo a zkorigovalo svůj směr. Země náhle  připomínala model železnice, malé domky, auta na dálnici se pohybovala jen velmi pomalu. Dítěti padaly hračky i jídlo a ta paní a já jsme je střídavě sbírali podle toho, pod čí sedadlo, pod čí nohy spadly.

Svět se zmenšoval. Dostal jsem malou bagetu a vodu, objem 0,2 litru. Tam dole člověk kupuje pěti- až desetinásobně velká balení. A to v balení po šesti kusech. Dítě bylo stále neklidné a neustále se vrtělo. Bylo tak malé, že naštěstí nerozumělo, nic neříkalo, vnímalo jen zvuky, pohyby, neverbální jazyk, matčiny doteky. I vrtule se vrtěly; motory, letadlo vrčelo a my jsme letěli dál a výš.

Do ruky jsem si vzal zápisník v tvrdých deskách a z příručního zavazadla jsem vylovil propisku. Bílo-žlutá plastová propiska s kopií podpisu Sigmunda Freuda. Vím, jak jsem se k ní dostal. V minulosti jsem s americkými vysokoškolskými studenty výměnného programu navštívil jeho muzeum v Berggasse 19, ve Vídni. Propisku jsem nekoupil, jeden ze studentů ji později nechal v některém z pražských barů. Zůstala tam, já ji našel. Nekoupil jsem si ani plastového Feuda, který má ohebné ruce a nohy a dá se mu kroutit hlavou. Žádná Barbie, žádný Ken. Sigmund Freud. Toho si pro změnu koupil můj kolega pro své děti, které si s ním do dnes hrají. A když se u něj doma čas od času objevím, Freuda si také vypůjčím a hýbu mu rukama, nohama, kroutím mu krkem, hlavou tu vpravo, tu vlevo otáčí, kývat jí však nejde, ale Bulharům to stačí. Nemá doma ani televizi a docela se mi jeho přístup k výchově dětí líbí. Mluvím o mém známém, ne o Freudovi.

Rád píšu. Začal jsem si dělat poznámky. Prolétali jsme mraky, díval jsem se ven. Je tam jiný svět. Jednoduše jiný.

Bylo ticho a najednou světlo, Slunce. Zleva mě něco uchopilo upatlanýma rukama za rukáv mého béžového manšestrového saka. Když jsem se otočil, dítě sedělo a upřeně se na mě hledělo a docela pevně se mě drželo. Obrátil jsem hlavu zpět do sešitu a psal dál o tom, co se děje nad mraky. Za chvíli již dítě drželo v ruce propisku, kterou dostalo od té paní, co seděla vedle mě. Byla také z plastu, oranžová a ono se s ní ke mně natahovalo, podávalo mi ji. Tu propisku. Usmál jsem se. Snad jsem také neměl proč.

Let byl krátký, lety na krátké vzdálenosti netrvají dlouho. Snad na odletu jsme nabrali dvacetiminutové zpoždění. Po příletu jsem slepě následoval cedule EXIT, potřeboval jsem se soustředit na misi mé cesty, zapomenout na ty snové světy. Když jsem se dostal do prostoru, kde rodiny čekali na své příbuzné, našel jsem pána, který držel ceduli s mým jménem, vytištěným na A4, s jedním překlepem v křestním jméně.

Já: Dobrý den, tak jsem tu. Nabrali jsme na odletu zpoždění. Omlouvám se.

On: Dobrý den, v pořádku. Následujte mě. Auto mám zaparkované tři minuty chůze.

Já: Jak daleko je to do města?

On: Asi tak dvacet, dvacet pět minut.

Já: Máte v mém jméně překlep. V křestním není r, ale v.

On: Za  překlep se omlouvám, takhle mi to dali. Vracíte se dnes?

Já: Ano, dnes v pět opět zpět...

Cesta trvala skutečně asi dvacet, dvacet pět minut.

On: 23 euro. A tady máte vizitku, kdybyste to nestíhal zpět.

Zaplatil jsem 25 euro.

Já: 25. To si nechte. Určitě zavolám, děkuji za svezení.

Taxík se odrazil od krajnice a zmizel v dáli, v nekončící řadě přibývajících aut. Předtím, než jsem ji bezduše zasunul mezi další hromadící se vizitky do náprsní kapsy saka, kterou vyprázdňuji pokaždé až předtím, než ho dám do čistírny, jsem se na ni podíval. Na vizitce stále prostě:

Sigmund Freud – plníme Vaše sny na cestách sem a zpět

Žádné telefonní číslo, žádný e-mail.

Měl jsem již 20 minut zpoždění. Do jednací místnosti s označením MOON (Měsíc) jsem vstoupil s omluvou.

Já: Good morning, I am sorry for the being a bit  late, my plane was delayed. (Dobrý den, omlouvám se za pozdní příchod, mé letadlo se mírně zdrželo.)

Poznámky k tomuto příspěvku

Mbonita (Občasný) - 30.4.2008 > zajímavý koktejl...četlo se mi to fajn. Body: 5 <reagovat

Boobis Typewriter (Občasný) - 30.4.2008 > Mbonita> děkuji. to jsi vystihla pěkně. koktejl je asi to správné slovo. mírně snové, mírně freudovské... <reagovat

Mbonita (Občasný) - 30.4.2008 > Boobis Typewriter> přesně..to mě napadlo:-) snové,freudovské <reagovat

pomerančová (Občasný,Redaktor) - 30.4.2008 > Ano, dnes v pět opět zpět... krásně snové Doporučil  <reagovat

Boobis Typewriter (Občasný) - 30.4.2008 > Pomerančová> snově nové...(tnx) <reagovat

Quotidiana (Občasný) - 2.5.2008 > líbilo :) jen mi přišlo divný, že na "tebe" čekal na letišti taxikář... já bych spíš čekala někoho z firmy... nebo nikoho, ale ne taxikáře..., ale to je jen můj pocit Body: 5 <reagovat

Boobis Typewriter (Občasný) - 3.5.2008 > Quotidiana> Ne. firma zajistila, abych si nemusel shanet sam taxika. MHD uz se to nedalo stihnout, i tak jsem skutecne prijel pozde. Mel jsem zpozdeni 20 min (to jsem psal). I bez zpozdeni cas mezi meetingem a pristanim 35 min. To neslo stihnout jinak. Prisel jsem pozde a prisel o 1/3 jednani. Je to non-fiction. Fiction v tomto pribehu je pouze jmeno taxikare...nebo ne? <reagovat

Zrušit obrázky    Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku <jméno   e-mail> Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + dvě ?