Jen tichá chladivě modrá noc
Černý les a za ním město a obzor
Světla a loudavé kolébaní větru
Žijí tam lidé šťastní a nešťastní
Možná se snaží
usnout a věří,
že další den bude šťastnější
Víc krásných úsměvů víc dlouhých polibků
Víc krásných vzpomínek víc krásných zážitků
Okolo dokola lidé a energie rozzářených očí
A nabíjející melodie...tělo a duše ožije
Ale jedna otázka zůstává nezodpovězená
Je něco jistějšího než smrt?
Život? Živé štěstí na kterém musím pracovat
abych na něm nemusel pracovat
aby přicházelo samo
takový důchod
vnitřní nekonečný zdroj
síly překonávající překážky
třeba jsem na něj zapomněl a ztratil v něj důvěru
Měli bychom uzavřít mír a nové přátelství
Ne život pro paměť ne pro snažení
Stejně snadno jak vychází slunce a jak zachází tak žít
Na noční oblohu si vylézt jak po větvích
na strom
A z té závratné výšky se podívat na zem jak na dno…
na dno moře
A tady nahoře vyplavat a jak po dlouhé době se nad hladinou nadechnout a celou svou duši vydechnout
A víření vesmírného ticha vyslechnout…
(jak tenkrát v garáži ve tmě v záři zvuku pro duši
andělský chorál zpíval mi do srdce áááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá
v nevýslovné rozkoši)
Natrhat si hvězdy jak jablka
pro přátelé a tu nejpůvabnější nejjasnější pro svýho anděla
strážnýho…jako poděkování, že mě chce šťastným udělat
Jenže jen sedím u otevřeného okna a nic víc
Někdo v té dálce ve městě…když už ani psi neštěkají
A jen opilci ze nonstopů po silnicích jak automaty na automaty jdou
A jdou společně jen zabít čas…
„ pojďte mé penízky, půjdeme si něco přivydělat“
„ Dneska dává!“
Čirá radost…čiré sklo…sklenice a pivo
„ Čau, co ty tady? Taky sem hrál, ale prohrál.
Sklo je křehké tenký led, pojď kamaráde,
Ještě vyhraju pár tisíc a pudem to oslavit
Kurva, no…měl sem to vybrat dřív, dem aspoň na bar
Když máme špatné vzpomínky pod zabít paměť
Dej sem ještě jednouc abych to tam z hlavy vymet! “
Aspoň se vožrat, na chvíli se neznat
Když nevíme kudy kam a už nehledáme ani správnou cestu
Cestu na obzor, kde viděli sme spolu hvězdu
Jako tenkrát za táboráku kdy smáli jsme se světu
A balili jsme holky budoucnost sme neznali
A jen tak si jí snivě plánovali
A už tenkrát sme se tvrdym vožírali
A kam nás napadlo třeba támhle vzal sem za veslo
A tam sme pádlovali chacha chichi
a někam nás to zaneslo
A teď našli sme si cestu jak plašit tmy
Cestu k chlastu a otupění
Cestu vlastnímu zapomnění
Zapomenout na čtyři stěny
Který maj znamenat svět
Známej naučenej nazpaměť
Zapomenout
Na své chyby viny chladné zimy bez slunce
Na vraždy nadějí na úspěch a nadějné opití lásky a následné bolestné kocoviny
Hele chtěl bych poznat boha
Sílu která to tady řídí…
Ale jak si s ním promluvím když se nedomluvím ani sám se sebou…
|