Káně
Odvezl jsem ho k jeho matce
a vracel se po D8.
V odstavném pruhu několik aut a za nimi
jak hlemýždí stopa rozházené papíry.
Myslel jsem na to, kolik věcí
se dá naučit: znovu mluvit, používat nohy
místo rukou, nechat si vrůst
radost do těla jako mlok,
tkáň ke tkáni, radostné řetězení buněk.
Prázdná dálnice jak rukávem setřený stůl
signalizovala, že hojivý čas
zapíše drobnou, narůžovělou jizvu
do kalendáře paměti.
Z šedivějící oblahy několik nejistých
zalesknutí, hermetismus vesmíru.
A pak – zahlédl jsem ji jen koutkem oka,
jako když někdo naznačí úder
a stín nebezpečně přeběhne
jak vyplašená srnka –
padající káně, rotuje, jak když letadlu
vypoví motor a nebezpečným manévrem
se odlomí křídlo, a pak se zaboří
do blankytné modři dálnice
někde daleko za autem.
Představuji si ten do sebe zhroucený,
rozčepýřený zbytek na neústupném povrchu,
jak když ještě neuměla létat,
záblo ji v řídkém hnízdě
a ona sledovala tu modř nad sebou,
dravčí hlavu sveřepě vraženou mezi
dvě křídla, jejichž konce jak příslib
načechrával vánek..
Dívám se za sebe, jak se její ptačí tělo
chvějivě uklidňuje, vítr ji zas čechrá,
jak se pomalu rozpouští
jak spánek.