|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Stromy nesou v srdcích kořenů prastarou moudrost i pannenskou čistotu jarních poupat. Tak i já s sebou nosím v srdci poezii, opilý po lokálech. Jak ruka v úchopu , koruny vztyčené k nebi, vrůstají zpátky do oblohy, mléčné mlhy. Já tam stojím a poslouchám, tramvaje vrní a den se znovu z noci rodí, ráno je mrtvé novorozeně odložené do polí zmrzlých na kost. V den procitá noc a mé dumání je už skoro hloupé, koruna mlčí. Tajemství odkryto nebylo, mé kroky suše křupou sněhem domů. Světlo na východě pomalu páře sazemi a sněhem zmalovanou noc. Dobrou noc, či dobrý den ? Zas zítra na přelomu dnů, tou známou cestou plnou hospod. Ťuknout si sklenicí a pít. Pitím klesat i s židlí, v tom dýmu a chraplavém ryčení, cinkání automatů a opilého smíchu. Vrchní nese v ruce dvě věže a mé oči mu v tom nejsou schopny zabránit. Zakouřit si trochu trávy, která otupí ostré kontury opilcovy nálady a hurá domů cestou kolem stromů. Stromu ke kterému vzhlížím jak k Pánu. Cigareta zahoří a zhasne, mé tělo se vydává nebezpečným náklonem vpřed. Jak se někdy říká: Jde bydlet.
|
|
|