z kůže bez srsti a vybledlé
jako kolem mokvajících ran
prosvítají žíly
jakoby na jejich nahá těla
zbytky světla otiskly
lámané hřbety vln
hladiny
která jim brzy bude jen k odplavení špíny
zatímco žerou
ze strachu z dalšího jeho rána
se skloněnou hlavou mu vlasy ve spirálách padají
do krví ztěžklého porostu
jejich první jídlo, k nasycení postačí málo
tolik, aby jako podřadné
ulovili ty
se stále dutými břichy
-----------------------------------------------------------------
vždycky takoví byli
zvěř, nikdy tam neměli dětské hřiště
pískoviště by mohlo zarůst
ale odnikud nevystupují rostlinami popnuté prolézačky
nemohli tedy zdivočet
svítání, kdy slunce naposled patřilo do oblohy
přežili jen stranou od hladiny
ve které se druhého dne
už ne jako smečka
ale nakrmený dav
omyli
nezabili ho
ne oni
nabral hrstě už navždycky rudé hlíny
a zalknul se
když k nim pozvednul hlavu
než uvěří ve smyšlená božstva
z těch domů
zbude drť
ani prach
až, jim nepotřebná, uhynou
a svět bude stále
jenom jeho
dokud z pod skal bude vyvěrat voda
