|
|
|
POVÍDKA PRVNÍ Autor: Leia (Občasný) - publikováno 25.5.2000 (15:57:29), v časopise 26.5.2000
|
| |
Prázdnota.Ta ho po okraj naplňovala.Nekonečná samota, lhostejnost, úzkost, nejvíce však bezmoc. Stál tam a tvář měl zmáčenou deštěm.Slaným deštěm slzí, bezmoci a lítosti.
Už nikdy ji neuvidí, už nikdy nebude hladit její dlouhé neuvěřitelně jemné vlasy, už nikdy ji nebude moci milovat, nikdy se s ní nebude hádat a následně ji udobřovat.Neuslyší její hlas v telefonu, když ve dvě ráno dostane strach ze tmy, či dostane chuť si jen tak popovídat.Nebude se smát jejímu nadšenému povídání o naivně dětských plánech do budoucna.V životě už se vedle ní neprobudí a nebude vedle ní vyčerpaně usínat.Taky jí neřekne, jak pro něj byla všechno, jak by pro ni všechna moře přeplaval, jak by trpěl, kdyby ho opustila.
Hlavou mu proběhlo jejich první setkání.Šel ulicí zamračen jako počasí tenkrát.Uprostřed průtrže však vysvitlo slunce.Byla to ona.Ty vlasy, ty oči tak trochu smutné a nepřítomné, jako by čekala, až ji někdo vyvede z jejího světa a ukáže jí lepší.
Byla nádherně mokrá.Voda ji celou objala a zvýraznila každý záhyb jejího úžasného těla.Byl z ní unešený.Chtěl tu nádheru obejmout místo vody a všechnu ji slíbat ze rtů, z víček.Pro začátek jí však pouze nabídl deštník.Bál se.Bál se, že ta kráska ho pouze lhostejně odmítne.Ona se na něj však vylekaně podívala, jako by ji probral ze snu, z hlubokého zamyšlení.Rozpačitě se usmála, ale neodmítla.Tenkrát potkal štěstí.Potkal světlo, co mu prosvětlilo život plamínkem naděje, že i on může být milován.
Chtěl ji vylákat z jejího snu, ukázat jí skutečný život.Avšak ani nevěděl jak, vtáhla ho tam s sebou.Stal se na ní závislý, její svět byl droga.Každou vteřinu cítil, že jedině ona, ta smutná víla z deštivého podvečera ho dokáže udělat šťastným, jedině s ní bude úplný a celý.
Den jako tehdy.Dnes tu však je pouze její spící krása.Vypadá, jako by spala.Za chvíli s ní by dal život.Je tu však sám stojící nad mohylou jejich lásky.Chtěli navždy, avšak osud si zahrál smrtelnou loterii s jejich štěstím.Nemiloval ji snad dost?Nedal jí všechno?
Nový nával slzí se mu vehnal do očí.Kytička kopretin, které měla tak ráda byla už úplně zmáčená.Přivoněl k nim.Prudce se mu zatočila hlava.Nikdy se nedozvěděl, jak to dělala, že vždycky voněla po kopretinách.Sklonil se a položil kytku na čerstvě zakrytý hrob.
Jakmile ji položil, jako by procitnul.Byl úplně zmáčený a netušil, jak dlouho tam stál.Měl by jít domů.Stmívá se.Určitě už se bude bát.Tmy, jako její matka.Srdíčko jeho, sluníčko.Teď má jenom ji.
Ohlédnul se a spatřil přízrak.Přízrak s nepřítomně krásnýma očima.Bylo to naposledy.Od té doby už se nikdy neohlédnul.Stále se díval vpřed.Věděl totiž, že jejich láska je dost silná na to, aby přežila věky a věděl, že se znova setkají a budou šťastní.
|
|
|