Kupé

   Ozvalo se to znovu. Stařeček se zachvěl a potichu, tak aby ho nikdo neslyšel, ale aby alespoň částečně uvolnil svírající napětí, zasténal. Jakoby mu malé pěstičky bušily zevnitř na stěnu hrudníku. Doslova cítil jak ten hnus uvnitř něho roste. Sáhl do kapsy a vytáhl lahvičku s jedem na krysy. Z druhé kapsy vylovil lžičku, lahvičku odšrouboval a s rozklepanou rukou, ale přesto velmi pečlivě, odměřil několik kapek. S nádechem rutiny přiložil lžičku k ústům a modrozelenou tekutinu polkl. Věděl, že to tímhle způsobem na chvíli umlčí, že tomu utrhne hlasivky, že to paralyzuje. Stejně tak dobře ale věděl, že se to v zápětí ozve s mnohonásobnou silou a že nebude trvat dlouho a roztrhá mu to hrudník. V kupé mu téměř nikdo nevěnoval pozornost. Jen postarší velmi decentně vzhlížející muž v bílém plášti sedící vedle něho vzhlédl, opovržlivě zakroutil hlavou a okamžitě se vrátil k listování v tlustém svazku dvacátého aktualizovaného vydání Freudova pojednání o Oidipovu komplexu.

   Naproti stařečkovi seděl mladý, přibližně osmnáctiletý, neoholený muž a velmi nervózně těkal pohledem po zelenohnědých koláčích mechu, které pomalu obtékaly stěny kupé. Jeho rozrušenost ovšem netrvala dlouho. Oči se po chvíli zklidnily, zešedly, mladíkova hlava klesla pod tíhou apatie a Buadelaireovy Květy zla, které už jeho ruka nedokázala udržet, rozvířily prach na podlaze. Po několika minutách boje se svou vlastní vůlí muž namáhavě vstal, otevřel okno a společně se zatuchlým vzduchem kupé vyskočil ven. Dříve než se jeho hlava roztříštila o čerstvě natřený roh u kolejí stojící psychiatrické léčebny, obrovský nápor větru otočil jeho tělem a jemu se tak naskytl pohled na projíždějící vlak. Byl to nesourodý slepenec vagónů, povětšinou šedých kójí různých tvarů i velikostí, které s rachotem klouzaly po starých zrezivělých kolejích. Začátek ani konec vlaku mladík nezahlédl, oba je dychtivě požírala tma. Celý výstup nevzbudil téměř žádný ohlas. Jen muž v bílém plášti na okamžik vzhlédl od své knihy a nonšalantně se ušklíbl.

   V rohu mechem již notně pokrytého kupé seděl další mladík, kolem jehož pečlivě oholené a nagelované hlavy se vznášel odér pánského parfému. Na počátku jízdy rozjařený s pohledem plným lesku, nyní ve spárech apatie a utlučený nudou choulil se ve svém hnědozeleném rohu a pomalu usínal. Občas sebou trhnul a pohodil rukou, jakoby k sobě lákal sny, které už dávno odešly. Mladíkovo vědomí nakonec opustilo kupé nadobro a jeho tělo postupně spláchla zelenohnědá vlna mechu. Jako reakce jen zvednuté obočí čtenáře Freuda.

   V rohu naproti se choulil čtrnáctiletý chlapec. Vystrašeně pozoroval spolucestující a jednou rukou si zakrýval obličej. Cítil, jak mu strach požírá mozek a zalepuje ústa, ale neodvážil se požádat o pomoc. Snažil se natáhnout ruku a poklepat na rameno muži v bílém plášti, ale něco si s ním pohrávalo jako s loutkou a on neměl dost sil, aby se vzbouřil.

   Najednou se to ozvalo znovu. Stařečkem projela vlna slabosti a do vnitřní stěny jeho hrudníku se zasekly malé drápky. Než v kapse nahmatal lahvičku s jedem, byla jeho ústa již plná černých slin. Pěstmi si zoufale bušil na prsa, ale bylo již příliš pozdě. Podcenil to. V té chvíli se kupé otřáslo čtyřmi tupými údery a zemi pokryly těla cestujících. V prázdných výrazech jejich hnědozelených očí se odrážela silueta průvodčího, který tlačil do kupé rakev, jednu jedinou rakev.