Vodník na vejminku
Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami byla malá vesnička jménem Dlouhá Lhota a v té malebné vesničce byla ta nejlepší hospoda v kraji a v ní ten nejhodnější hostinský s tím nejpěknějším knírem. Hostinský byl už dlouhá léta vdovec a na světě mu zbyla už jenom jeho hodná dcerka Rozárka. Rozárka byla děvče jako lusk, měla štíhlý pas a přesto síly na rozdávání, tmavé dlouhé vlasy, které si splétala do copů, aby nepadaly hostům do piva, když otci pomáhala v hostinci. Rozárku měl každý rád, štamgastům hned lépe chutnalo pivo, když jim ho přinesla ona.
Ale Rozárku měl už dávno ve svém srdci čeledín Vendelín z jednoho malého statku. Pravda nebyl sice bohatý, ale zato měl široké srdce, byl , pracovitý, pravdomluvný, urostlý a s každým jednal na rovinu.. Rozárka měla oči také jen pro Vendelína, ale hostinský to nerad viděl, přece nevychoval svou jedinou dceru pro kdejakého čeledína. To on měl pro Rozárku vyhlídnutého lepšího ženicha, byl to rychtářův syn Slávek. Slávek byl baculatý tak, že si neviděl snad ani na kolena a namyšlený tak, že si neviděl ani na špičku nosu. Když šel, tak se mu děti ze vsi smály, že se valí jak sud. Slávek byl namyšlený až běda, neustále každému předhazoval, že je rychtářův syn a že je silný jen pro to, že na to mají. Rozárka však nechtěla o Slávkovi ani slyšet a když roznášela v hospodě pivo, stěžovali si hosté, že mají pivo slané, to protože jim ho Rozárka osolila svými slzami.
Večer měla Rozárka s Vendelínem domluvenou schůzku u jejich staré vrby u potoka. A na té vrbě občas při měsíčku sedával vodník Ploutvička. Ploutvička byl starý mrzutý vodník, kterého už vodničení zmáhalo a chystal se na vodnický vejminek, ale stále čekal, až mu za něho z Prahy pošlou náhradu. Ploutvička čekal na náhradníka každý den, avšak, kde nic tu nic. Ploutvička měl spočítané všechny rybky, žabky, kamínky i zrnka písku, aby předal svůj rajón se vším všudy, ale nebylo nic na plat.
Rozárka řekla Vendelínovi, že její otec už má pro ní vyhlídnutého ženicha, a to rychtářovic Slávečka. Vendelín nemohl o Slávečkovi ani slyšet, rozhodl se, že půjde hned zítra ráno požádat hostinského o Rozárčinu ruku. Rozárka Vendelína prosila, aby to nedělal, že se se zlou potáže.
Hned ráno, jak se Vendelín probudil, nakrmil koně a ostatní zvířectvo a pak se začal připravovat. Oholil se, vzal si na sebe ty nejlepší šaty a boty a hurá na námluvy. Když Vendelín vešel do hospody, začal mít trochu strach, ale přesto šel dál. Pozdravil hostinského a řekl mu, že se mají s Rozárkou rádi a že žádá o její ruku. Hostinský zapráskal knírem, chvíli přemýšlel a pak Vendelínovi řekl, že svou dceru dá jen tomu, kdo bude bohatý tak, jako je rychtářovic Slávek. Vendelín se jen tak nedal a řekl, ať hostinský ještě rok počká a pak mu určitě svou dceru dá rád.
Vendelín naštvaně odešel z hospody, není přece žádný chudák, vždyť by od sedláka prozatím dostal jednu komůrku do začátku a za pár let by se určitě postavil na vlastní nohy. Vendelín se celý nešťastný vracel zpět na statek a vše řekl sedlákovi, který byl jeho kmotrem. Vendelínovi rodiče totiž zahynuli při velké vichřici, když na ně spadl obrovský topol. Sedlák Vendelínovi řekl, že by mu rád pomohl, ale že má sotva na krmení pro dobytek a na výplatu čeledínům. Vendelín mu poděkoval a šel se projít k potoku.
Hodiny na kostele právě odbíjely poledne. Vendelín přišel ke staré vrbě a začal si jí stěžovat na hostinského, který mu nechce dát jeho milovanou Rozárku za ženu, protože je prý chudý a že by jí neuživil. To zrovna ve staré vrbě podřimoval vodník před důchodem Ploutvička. Ploutvička Vendelína vyslechl, vylezl ze staré vrby a řekl mu, že by pro něj měl jednu radu. Ploutvička mu řekl, že se už dlouho chystá do vodnického důchodu, ale že mu z Prahy pořád ještě neposlali vodnického náhradníka a že by potřeboval, aby dojel do Prahy, podél potoků a řek a aby vyřídil v Praze na vodnickém ředitelství, aby mu už konečně poslali nějakého mladého vodníka, aby Ploutvičku vystřídal. Ploutvička Vendelínovi řekl, že mu za odměnu dá pentle a hrníčky, které může cestou prodávat a kterými si určitě vydělá na svatbu a živobytí s Rozárkou. Vendelín se obával, že mu pentličky a hrníčky velké jmění nepřinesou, ale Ploutvička ho ujistil, že se bát nemusí a dal mu barevné pentličky a krásně malované hrníčky na cestu.
Vendelín se tedy rozhodl, že pro mladého vodníka půjde. Vendelín jen poprosil Ploutvičku, aby Rozárce vzkázal, že až se vrátí, tak bude svatba. Vendelín šel na statek, aby vše oznámil sedlákovi a aby si vzal uzlíček na cestu.
Vendelín šel dnem i nocí, chvíli si odpočinul v lese na mechu a pak šel zase dál. Málem ztratil směr, ale naštěstí o pár metru dál byl starý dobrý rozcestník. Jedna cesta vedla na Prahu, druhá na Brno a třetí do Dlouhé Lhoty, odkud Vendelín vyšel. Dal se tedy cestou na Prahu.
Když Vendelín vycházel z lesa, viděl v dálce vesnici a slyšel hrát pěknou písničku. To asi budou mít nějakou veselici, to bych mohl prodat nějaké pentle a hrníčky, pomyslel si Vendelín. A taky že jo. Ve vesnici měli zrovna posvícení, ve vzduchu se nesla vůně řízků, koláčů a hnětynek. Večer měla být posvícenská muzika a každé děvče se dnes večer chtělo líbit a tak Vendelín prodal všechny pentle a dokonce i pár malovaných hrníčků. Vendelín v duchu poděkoval Ploutvičkovi. Sotva prodával v jedné vsi, už měl vyděláno 5 dukátů. Jak krásně o sebe cinkaly, tenhle zvuk Vendelína těšil víc než kdy jindy, protože věděl, že s každým dukátem je Rozárce blíž. Vendelín si myslel, že už nemá žádné pentličky, ale když sáhl do kapsy zjistil, že jich tam má stejně jako na začátku. Pentličky a hrníčky totiž nikdy neubyly. Vendelín měl obrovskou radost. Teď už věděl, že když se bude pořádně otáčet, tak za pár měsíců bude dost bohatým ženichem pro hostinskou dcerku Rozárku.
A za pár měsíců už měl Vendelín plný měšec dukátů a do Prahy už to bylo, co by kamenem dohodil. Vendelínovi se po Rozárce už stýskalo. Vendelín došel do Prahy, kde prodal obrovské množství pestrobarevných pentliček a malovaných hrníčků, a už měl měšce dva. Vendelín byl Ploutvičkovi opravdu vděčný. Bez něj by si nikdy tolik peněz nevydělal.
Teď už jen Vendelínovi zbejvalo najít vodnické ředitelství, aby vyřídil Ploutvičkovu zprávu. Pravda, chvíli po Praze bloudil, ale pak v jedné uličce u Vltavy uviděl na jednom domku znak ryby a věděl, že je v cíli. Vešel do domku a za nimi se to jen hemžilo vílami, bludičkami a hlavně vodníky. Vodníci se zrovna učili proměnu v žábu a v kapra. Bez toho se totiž žádný vodník neobejde. Vendelín si nechal zavolat samotného ředitele všech vod a řekl mu, že ho posílá starý a unavený vodník Ploutvička, který už dlouho marně čeká na mladého vodníka, který ho vystřídá. Ředitel Vendelínovi řekl, že tedy Ploutvičkovi náhradníka pošle, ale že si ho musí vybrat sám a jestli se vodník neosvědčí, tak bude muset Ploutvičku vystřídat sám. Vendelín sice věděl, že nepřijímá lehký úkol, ale tohle opravdu nečekal. Ale nemohl nic dělat. Vodnický ředitel nechal nastoupit všechny mladé vodníky a nově i vodnice, které se chtěly vodníkům vyrovnat a které si myslely, že práci vodníku zvládnou stejně tak dobře jako vodníci. Vendelín třikrát prošel celý zástup mladého vodnictva, ale pořád si nebyl jistý, až pak, když na jednu krásnou mladou vodnici zasvítilo slunce, a Vendelín už věděl, že ona je ta pravá, že ona Ploutvičku nahradí. Mladá vodnická holka se jmenovala Šupinka. Měla krásné zelené vlasy, modré oči, jako vodní hladina a zelené vodnické šaty s velkou mašlí na zádech, ze které jí kapalo stejně tak, jako jejím vodnickým kolegům ze šosu.
A tak se Vendelín s vodnickou holkou Šupinkou vydali na cestu, a protože Šupince cestou chyběla voda, tak chvíli šli po břehu a chvíli po říčním dně. Ptáte se, jak to, že se Vendelín neutopil? Šupinka totiž dala Vendelínovi šupinku pod čepici a on pak mohl dýchat pod vodou. Vendelín prodával pentličky jak na břehu, tak pod vodní hladinou. Cesta po říčním dně byla pro Vendelína opravdu zajímavá, ani netušil, kolik druhů ryb a rostlin řeka skrývá. Cestou potkali dokonce i pár vodníků, kteří Ploutvičku pozdravovali.
Když už byli skoro u Dlouhé Lhoty, šli zase chvíli po břehu, aby se trošku prohřáli, přece jen ve vodě bylo chladněji, jeli tudy zrovna královští zbrojnoši a hledali je uprchlou vězenkyni a jejího kumpána. Když viděli Šupinku v potrhaných šatek a vedle ní podobně potrhaného Vendelína, mysleli si, že už je mají. Zbrojnoši se jich na nic neptali a hned je zajali. Vendelín celou cestu na hrad křičel, že jde o omyl, že jde do Dlouhé Lhoty, kde na něj čeká nevěsta a že tohle je vodnická holka, což mu zbrojnoši samozřejmě nevěřili.
Když je konečně dovezli na hrad, předvedli je před krále, který je vyslechl. Vendelín králi vysvětlil, že není žádný zloděj a že si šel do světa vydělat pár zlaťáků, aby mu šenkýř dal za ženu jeho milovanou Rozárku. Jakmile král slyšel o penězích, nechal Vendelína prošacovat, stráže u něj našli 3 plné měšce zlaťáků, které mu král ihned odebral. Pak dal král oba dva zavřít do hladomorny. V hladomorně bylo naštěstí vlhko, takže Šupinka byla ve svém živlu, zato Vendelín byl nešťastný. Věděl, že tolik peněz, si už jen tak vydělat nemůže a že takhle Rozárku rozhodně za ženu nedostane.
Ale Šupinka se tak rychle nevzdávala, umí přece pár kouzel z vodnické školy, a ty se přece můžou hodit.
Zatímco byl Vendelín ve světě, šenkýř odpočítával, kolik dnů ještě Vendelínovi zbývá a v duchu si představoval, jak si Rozárka bere za muže kulatého Slávka. Rozárka byla nešťastná. Každý večer chodila plakat ke staré vrbě a Ploutvička jí marně utěšoval, že všechno dobře dopadne. Z Rozárčiných slz už vrba poporostla nejmíň o půl metru. Ploutvička jí musel říci, aby mu už k vrbě nechodila fňukat, že pak na vrbu nemůže vylézt, když je teď tak vysoká. A nastal šenkýřův šťastný den, dnes byl totiž poslední den, kdy čekal na Vendelína. Šenkýř tušil, že to Vendelín určitě nestihne. "A vůbec, kde mu může být konec, třeba se ve světě zamiloval a na tebe, Rozárko, si teď už ani nevzpomene", říkal hostinský své uplakané dcerce. "Né, to nemůže být pravda, my se máme rádi a chceme se vzít", odpověděla otci Rozárka. Však venku už se začalo stmívat a Vendelín pořád nikde. Rozárka smutně klopila oči, tušila že měl možná její otec pravdu.
Ale pravda to samozřejmě nebyla, vždyť Vendelín byl zavřený a okradený v hladomorně. Šupinka si pořád nemohla vzpomenout na kouzlo, které měli ve vodnické učebnici, kterým se odemykají zámky ve dveřích. "Už to mám, už to mám", křičela radostně Šupinka. "Konečně", řekl Vendelín. "Ale i když se odsud teď dostaneme, tak budu stejně chudý, jako když jsem z Dlouhé Lhoty odcházel a hostinský mi svou dceru nedá", dodal Vendelín se smutkem v očích. "Vendelíne, nebuď smutný, hned jak se odsud dostaneme, dostaneme zpátky i tvé vydělané zlaťáky", řekla Šupinka a začala čarovat. "Kapka vody, kapr v kádi, chceme jít ven, kamarádi", začarovala Šupinka a už byli oba venku. Teď už jen zbývalo vymyslet, jak vymámit z krále Vendelínovi těžce vydělané zlaťáky. "Vendelíne, už mám nápad, nech to na mě", řekla Šupinka. Šupinka si vyčarovala převlek, vypadala jako stará babička a v ruce měla košík a v něm kouzelného kapra. Toho kapra prodala králi a namluvila mu, že když ho sní, tak bude koukat. A tak se také stalo. Král kapra snědl a opravdu koukal, oči mu mohly vypadnout z důlků, když se viděl v zrcadle. Místo kůže teď měl po celém těle šupiny. "Tak to je tvůj trest za to, že jsi pocestného sprostě okradl o jeho těžce vydělané peníze. Každý ukradený groš ti bude připomínat jedna šupina", řekla zlostně Šupinka. "Všechno vrátím, všechno vrátím, jen mi vraťte mou původní podobu" prosil král. A opravdu s každým grošem králi zmizela jedna šupina. Když měl Vendelín opět své zlaťáky, mohli konečně vyrazit na cestu.
"Vendelíne, teď to bude rychlejší pod hladinou", řekla Šupinka, která se během jejich dlouhé cesty mnohému přiučila. A opravdu, Vendelín se Šupinkou skočili do řeky a tam už na ně čekal velký sumec, který je dovezl až do potoka v Dlouhé Lhotě. Když se chtěl Vendelín vynořit, uviděl, jak jde po lávce svatební průvod a že nevěstou je Rozárka. Vendelín se rychle vynořil a zakřičel "Né, tohle je moje nevěsta". "Vendelíne, Vendelíne, ty jsi se mi vrátil", volala Rozárka. "To je jasné, že jsem se vrátil, netěšil jsem se na nic jiného než na tebe, Rozárko", řekl Vendelín. Do jejich hovoru se však vložil Rozárčin otec. "Vendelíne, celý rok jsem čekal, až se vrátíš a včera to byl právě rok, co jsi odešel" řekl hostinský. "Ano, to máte pravdu, opozdil jsem se o jeden den, ale za to jsem o to bohatší", bránil se Vendelín. "No tak ukaž, kolik sis ve světě vydělal", pobídl ho hostinský. "Mám 3 plné měšce zlaťáků, snad už vám to bude stačit na to, abyste mi dal svou dceru Rozárku", řekl Vendelín. Hostinský byl spokojený a mohli tedy jít k oltáři. Ještě před svatbou však Vendelín došel pro svého kmotra, který na něj už netrpělivě čekal a pak už jen zbývalo říct, jen pověstné Ano.
Když to všechno slyšel rychtářovic Slávek, začal pokřikovat něco o tom, že si bude stěžovat tatínkovi, ale jeho stejně už nikdo neposlouchal. Měl štěstí, že se neskulil do potoka, kde se vítal starý vodník Ploutvička se svou vnučkou Šupinkou.
Šupinka celou dobu věděla, že ji Vendelín vede za jejím dědečkem. Ale to, jak si byl Vendelín jistý, že zrovna tahle vodnice je ta pravá, věděl jen starý dobrý vodník Ploutvička.
|