|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Pocit osamění rozežírá moje kosti,
dnes nastal den, kdy mohu myslet na hlouposti
díky Bohu, nejsem sám,
vždyť ještě čtyři stěny a pohovku mám.
Čtyři stěny porostlé plísní,
a srdce mé je poloprázdné,
jak se zpívá v jedné písni.
Nedělám věci vždy úplně správné.
Ta plíseň ponuře zelená se,
ve smrduté místnosti připomíná se,
dávno zmizelé štěstí moje
a tupé paprsky večerního slunce,
drze se vkrádají do pokoje.
Proležená, zatuchlá a prašivá matrace,
i nebystrému oku vypovídá,
že již dlouho nešel jsem do práce,
pravá ani levá noha moje,
schopna není pevného postoje,
v koleně to zapraští při každém drobném pohybu,
červi na večer chystají hodokvas,
v mém kolenním ohybu.
Jsem stoletý stařec a mé oči jsou plné moudrosti,
však komu ji dám, když zůstal jsem sám,
v této osamělé temné propasti.
Kéž by to byl klam.
Myslím na minulost, tím krátím si čas,
než zabuší na domovní dveře smrt
a ostrou kosou přetne mi vaz,
pak pod smuteční lípou, dva metry pod zemí,
snad bude mi konečně snáz.
|
|
|
