|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Posledních pět okýnek
Autor: Čagy (Občasný) - publikováno 7.1.2008 (14:46:11)
|
|  |
POSLEDNÍCH PĚT OKÝNEK
Jednou z věcí, které muž na ženách nikdy nepochopí, je jejich záliba ve sledování nikdy nekončících televizních seriálů. Umělý, přeslazený, úplně nemožně naivní děj, teatrálně přehrávajícími „herci“, interiéry připomínající spíš pokojíčky panenky Barbie než skutečné místo k bydlení. Aspoň mně osobně to vadí, když přijdu z práce, utahaný, hladový, dychtivý vlídného slova z úst blízkého člověka, který ale nemá na práci nic jiného, než sledovat jeden takový seriál. Z vlídných slov ke mně doletí jedině: „Ty už si tady?“ Další komentář, výkřiky a povzbuzení patří výhradně postavám na obrazovce.
„Měla ses?“
Ticho.
Z ledničky vyndávám polévku a stavím ji na plyn.
„Co?“ říká Alice nepřítomně a ještě s plnou pusou, docela určitě něco cumlá, je slyšet překotné mlaskání. „Ale jo, ohřej si polévku.“
Ticho, kuchyňské hodiny odsekávají čas, sekají, drtí, lámou, rozbíjí, tiky-ťak.
V práci to dnes trochu skřípalo, vlastně to bylo skřípání dost nepříjemné, pokaždé si zacpávám uši, když do stanice vjíždí vlak (a malý už to začal dělat po mně), strašně nepříjemně na mě působí ten kovový zvuk na sebe dotírajících kusů železa, kol a brzd, v práci to jsou mnohem nepříjemnější zvuky a nemůžu s tím udělat vůbec nic, nemůžu si vrazit prsty do uší. Naštěstí jsem se naučil nechat všechny výčitky protékat hlavou bez odporu, dřív jsem se snažil polemizovat, hádal se, a to mě pak teprve bolela hlava, teď to prostě jedním uchem pustím dovnitř a druhým to zase hned vyprovodím ven. To ale nejde dělat vždy. Třeba doma, Alici jsem nikdy nechtěl roztrhnout jako šéfa a poslouchám ji skutečně rád, i ty její seriálové poklesky se dají překousnout, ale nesmí toho být moc, nesmí to být tiky-ťak, tiky-ťak, pořád dokola a znovu, nesmí to být polévka nad parou, vlastně naopak, nechci se zbláznit a říkám: „Dáš si taky?“
„...Co?“
„Jestli si dáš taky...!“
„Já už sem měla. Dej si sám.“
To slovo bolí, bolí hodiny, nikdy jsem neměl ten zvuk rád, vždycky mi to šlo na mozek, tiky-ťak, tiky-ťak, v nekonečném rytmu, teď teprve ale chápu, proč, teď teprve vím, tiky-ťak, ten zvuk mi nevadí, co bytostně nesnáším je samota, tiky-ťak, v domě plném lidí si hodin nikdo ani nevšimne, ať tikají sebehlasitěji, je tu tisíc jiných věcí, které mají přednostní právo na tvou pozornost, tisíc jiných zvuků, myšlenek, dění, po kterých se rozbíháš, ale sám, v tom tichu, tiky-ťak, tiky-ťak. A tak rychle něco říct, alespoň jedním nehtem oslabit to ticho, když už ho nedokážu vzít do ruky a pevně jím zatřást.
„Malý je u babičky?“ ptám se nesmyslně a tiky-ťak mi vybuchuje v hlavě.
„U babičky, kde by byl.“
Z polévky začíná stoupat pára.
Marek dojídá polévku, přemýšlí.
Náhle rozhodnut odloží talíř, vstane, jde k Alici.
Skloní se k ní, zlehka ji pohladí, chce hladit dál, ruka však odskočí, s ní celé tělo, vykřikne: „Co to děláš!“
Překvapeně hledí na svoji ženu, na Honzíkův adventní kalendář v jejím klíně, na klid, s jakým, políčko po políčku, okýnko po okýnku, vybírá čokoládové placičky a sází si je do pusy.
„Uklidni se,“ mlaskne Alice, oči upřené na obrazovku.
„To musíš zrovna malýmu vyjídat...!“
„Tak koupíme nový, no.“
„Tady nejde o to, co koupíme nebo ne!“
„A o co teda de?“ zdrtí ho Alice pohledem, její oči doříkávají zbylou část věty: „Když si tak chytrý,“ je ta věta, Marek ji v jejích očích vidí, trochu ho to mrzí, ne, hodně, strašně moc ho to mrzí, ale spolkne to. Téměř klidně řekne: „Že jsou vánoce a že je z toho jeden človíček celý unesený, že se těší, že…“
U dveří někdo stojí, alespoň domovní zvonek to tvrdí, vyzvání jako pominutý. Alice se zvedá, kalendář nechá spadnout na zem, a jde, nikoliv otevřít, prostě odchází.
Marek se chce rozběhnout za ní, cosi mu v tom ale zabrání. Místo toho nasadí lhostejný výraz a jde pro malého. Maminka si ho pozorně prohlíží. Jedině Honzík si na nic nehraje a nedočkavě se mu věší kolem krku.
„Tati! Sněží! Tati! Budeme jezdit na boboch a na sáňkách! Budeme jezdit spolu! Budeme?!“
„To víš, že budeme,“ usměje se Marek. „Jsi dobře oblečený?“
„Jóóó!“
Za chvíli už sviští z kopce. (Celá jejich vesnička je jeden velký kopec, stejně tak ulice, ve které bydlí.) Dolů jede Marek s malým na klíně, křičí a smějí se, nahoru ho táhne na bobech.
„A teď jdeme na pivo,“ řekne Marek po jedné parádní jízdě zakončené ještě parádnějším kotrmelcem ve sněhu.
Malý vykulí oči, ale neřekne nic, nezaprotestuje, ledaže obočí trochu povytáhne a zeptá se, jestli půjde maminka s nimi.
„Kdepak, maminka s náma nepůjde. Maminka šla shánět čokoládu, čokoláda je dobrá na nervy, jenom se bojím, že nic nesežene, protože je sobota, k tomu večer, k tomu vánoce...“ říká malému, nebo možná jenom sám sobě, zatím co ho poletujícími vločkami veze k jejich hospůdce pivem a limem oplývající. Pro Marka je pivo, pro malého limo - a slané tyčinky a lentilky a lízátko na paličce. To je jiný film, dívat se na dítě, jak mu chutná, jídlo a život, všechno.
Marek upíjí pivo a nevnímá jeho chuť, malý mu něco povídá a on neslyší, už zase myslí na Alici, na tu hádku, zbytečnou, zbytečnou, jako tolik jiných. Nástěnné hodiny ukazují osm hodin, dvanáct minut, nekonečné vteřiny, tiky-ťak, tiky-ťak se zakusují do mozku. Laciné vánoční řetězy na stěnách potrhují tíseň, několik stálých hostů nedokáže zaplnit ani vlastní samotu.
Marek pohladí Honzíka, konečky prstů nabere špetičku jeho vlasů a znovu je nechá uniknout, potom přistoupí k výčepu, aby zaplatil útratu.
Už chce odejít, když si vzpomene: „A ještě tu čokoládu mi dejte…“
Hostinská vztahuje ruku na polici s pochutinami, kolem balíčků čipsů a křupek, dál přes úhledné hromádky tatranek, sáhne na první z řady ve špalíru nastoupených čokolád, na okamžik ustrne v pohybu, nejprve pohledem a potom rty se ptá: „Jednu?“ chce v pohybu pokračovat, to už ale vystřeluje také Markova ruka. Rozmáchlým gestem ukazuje na polici a říká: „Všechny. Prosím.“
Do Vánoc zbývá pět okýnek.
|
|
|
