|
|
|
| |
Pokoj
Každou vteřinu jsou pokoje našich domovů jevištěm, na kterém se
odvíjejí zdánlivě bezvýznamné lidské osudy. V dnešní době, kdy lze
sledovat lidský každodenní příběh lze sledovat "live" na internetu, je
kouzlo intimity a sotva postřehnutelných detailů života inflační
zboží. Schází kontinuita a kontext, bez kterých jsou lidské osudy
pouze vytrženými stránkami z knih…
Jaro 1855
Paprsky jarního slunce pronikaly do pokoje a vrhaly stín děleného
okna na zašlý koberec. Zvířený prach v této záplavě světla
zmateně poletoval a dodával paprskům jakousi hmotnost. Pokoj byl
velký, bílé zdi působily velmi stroze a důstojně. Kromě staré
dřevěné skříně, postele a zašlého koberce v něm nebylo vůbec nic.
Když byl pokoj prázdný, vyzařoval chlad, ale právě teď byl místem
teplého dechu a tiché rozkoše. Do klidné atmosféry pokoje předla
stará rozvrzaná postel nepravidelnou monotónní píseň. Milovali
se. Muž a žena ve vášnivém objetí ve spleti jejich těl a lehké
přikrývky.
Nevnímali příchod nového dne a se zájmem a radostí laskali svá
nahá těla. Všechna jejich tajná zákoutí chtěli objevit a políbit.
Na starém zašlém koberci se povalovali nedbale pohozené jejich
šaty, jež svědčili o netrpělivosti a hnáni pudem a láskou nedbali
pořádku, ani mravů. Těžké dubové dveře z nádherným, leč již dávno
nelesknoucím se kováním, byly pootevřeny. Unikala jimi vůně
milujících se těl a parfémovala všechny zákoutí starého bytu. Za
ní pronikal lehký rozpustilý smích a vzdechy chvějící se ženy,
takže nečekaný host by se jistě začervenal. Celý byt ač chudě
zařízený sálal radostí a bohatstvím lásky jež tryskala jako
gejzír, a třísnila omšelé kusy starého nábytku…
Léto 1912
Žár slunce rozpaloval okenní parapet a vůně okrasných květin
pronikala pootevřeným oknem do pokoje. Vinná réva jež se pnula po
zdi domu pronikala svými úpony až téměř do stinného, chladného
útočiště, jimž v tuto dobu pokoj byl. Bujnost a síla byla patrná
všude v zahradě. Stěny pokoje kvetly na bleděmodrých tapetách s
nažloutlými květy. Na pestrém koberci se povalovaly hadrové
panenky a cínoví vojáčci se staveni do šiku. Dětský smích odrážel
se od těchto veselých avšak mlčenlivých stěn a pootevřeným oknem
se ztrácel v zahradě. Zde mladá paní, pečlivě upravená, seděla v
proutěném křesle, mhouřila oči v ostrém slunci a poslouchala
vzdálené ševelení hlasů jejich ratolestí. "Víš proč se četníkům
říká švestky…?" ptal se rozpustilý chlapecký hlas. "Ne..!"
odpověděl hlásek o mnoho mladšího děvčátka. " …protože mají modré
uniformy!" prskal přes dušený smích chlapec. "Povozíš mne na
koníčku?" šišlavě zapísklo děvčátko a aniž čekalo na odpověď,
vyhouplo se chlapci na záda. Ten se dal bez váhání do poklusu a
několikráte oběhl pokoj. Při rozpustilém dovádění však zapomněl
na nízkou stoličku jež stála nedaleko dveří. Zavadil o ni a nucen
se prudce předklonit, aby udržel rovnováhu, převážen tíhou
sestřičky upadl na břicho. Necítil žádnou bolest, naopak zeširoka
se smál. Jenomže sestřička byla prudkým pohybem vpřed vymrštěna a
narazila silně hlavou do těžkého kování dubových dveří vedoucích
do vedlejšího pokoje. Propukla v hysterický pláč a bratr ji
nedokázal utišit. Po čele jí stékal úzký pramínek krve, který
její pláč ještě zesiloval. Matka v zahradě, vytržená z příjemného
lenošení, zpozorněla. S ustaraným výrazem ve tváři prudce vstala
a rychlými kroky zamířila k domu. Přála si, aby se nic vážného
nestalo. Otec nebyl doma…
Podzim 1826
Silný vítr pískal na skuliny kolem oken jako na flétnu a kapky
zaváté sem z hustých mraků rezonovaly na okenním parapetu. Byla
noc, která se vkrádala do slabě osvětleného pokoje. Několik
svíček zahánělo její snahu a vrhalo dlouhé stíny, jako strašáky,
na tapetované zdi. Pokoj byl zařízen podle vybraného vkusu a
velmi nákladně. Komoda, velký sekretář, vše z vykládaného drahého
dřeva. Obrazy na stěnách připomínaly významné členy starobylého
rodu. Podlahu pokrýval krásný perský koberec, který byl skvostem
v celém městě. Na posteli ležel starý muž. Byl přikryt objemnou
vyšívanou přikrývkou a hlava spočívala hluboko v načechraném
polštáři. Tváře toho muže byly zešedlé, bledé a zbrázděny velmi
hlubokými vráskami. Oči vpadlé do lebečních jam a přestože byly
pootevřeny, jejich kal prozrazoval mužovu nepřítomnost. Těkaly
rychle po baldachýnu nad postelí - bez cíle.
Ústy, již dávno bezzubými, se dral z těla starcova horečnatý
dech, který spaloval rozpraskané rty. Umíral… . Byl to žalostný
pohled na dohasínající schránku tohoto, kdysi váženého, muže.
Plamen svíček na svícnech u postele se nepokojně třepetal, jakoby
vyrušen ucházejícím životem. Dveře, ty těžké dubové dveře s
nádherným lesknoucím se kováním, byly zavřeny. Přesto z
vedlejšího pokoje pronikal sem tlumený, unavený ženský pláč….
Zima 1969
Těžké sněhové vločky líně se snášely k zemi a dopadaly na
bělostný povlak, který halil toto zašedlé město. Byla nádherná
zima, která štípala do tváří a spousty sněhu vykouzlily radostný
úsměv na tvářích dětí. Dospělí byli zachmuřeni jako většina
zimních dnů, jelikož pro ně toto období znamenalo více práce a
navíc ztěží snášeli všechny nepohodlnosti, které zima s sebou
přináší. Modré, rychle měnící se světlo televizoru pronikalo z
pokoje oknem do zahrady a osvětlovalo větve velkého stromu,
jejichž nahota působila v tomto osvětlení velice smutně. Stejně
tak toto mihotavé, nepokojné světlo ozařovalo tvář muže středních
let, který seděl v pohodlném křesle a bez zájmu o dění na
obrazovce hleděl upřeně kamsi za ní. Přemýšlel o svém životě.
Snažil se projít každou uličku, byť slepou, své cesty, která se
mu zdála tak krátká. Nejznámější ulicí jeho města života bylo
manželství. Pokoj byl jednoduše, ale funkčně zařízen. Pohovka,
křesla, stolek s televizorem a stěna zakrytá sestavenými
skříněmi. Vše, na co pohlédl, mu připomínalo dlouhé roky v obětí
ženy, v jejím náručí, v její starostlivosti. Pouze skříň, kterou
dnes přesunul tak, aby zakrývala těžké dubové dveře, bodala jej v
mozku, neboť byla čímsi cizím v tomto pokoji. Dělila jej od
pokoje v němž možná úplně stejně přemítá jeho žena, že prohlíží
si věci, které ji kvetou v srdci svým významem. Věděl, že nemůže
se k ní vrátit a cítil takovou beznaděj, protože si na její
přítomnost, jako na vůni, zvykl. Byl zoufalý a dřívější útulnost
pokoje mu najednou přišla nepříjemnou. A vůně se taky jaksi
změnila. Pach…. Prudce vstal otevřel dveře do zahrady a vyběhl do
chladné noci jsa v nadějí, že zmrazí bodající proud myšlenek.
Křičel z plných plic…
|
|
|