|
K mým ránům
holedbání se, že jednou tě budeme milovat
všichni
je mi nejspíš výhružka, když tak trochu se studem
drolím zvratky od vlasů
se soumrakem je tráva ostřejší
a když přijdeš, v polích nikdo nenachází těla
s prořezanýma nohama
tma, ale není přece jen tak
z bůhdarma...
mít víru v chybějící těla černých koček!
(až k poslednímu bdělému)
do veřejí ve stěně až za obzor
co dělí bezpočet prostorů
se stávím právě v jejich rozprostřené srsti
Od přísvistu k slehnutí dalšího z vrahů
Narodil jsem se do srsti zatracovaných zvířat
jako kde kdo
jen já si ji pojmenoval
a umínil, že když se mi v ní plíce nerozedmou
v peřináči přečkám
všechny ty budoucí tisíce
vrahů
přesto práchnivím tu v blankytu u tvých nohou
a nejspíš budeš sama, před očima ze tmy zbyla už jen rez
přihlížet
slehnutí mého posledního
dotekem tížíš
žíly
na dně zlatem
/tak jsi mi/
Drahá
... dovol mi alespoň zdrásat do koberce
rty
do poslední vláčné tkáně
odnímat stopy zanechané
co drtily z tvých úst
právě jako plížení tisíců travou
takřka bez šelestu
jako zemi
člověka vší vahou
vůně ovoce
ztracené s prvním soustem
v pádu se všechny vracejí
dlaní na obzor ráno jsi v poslední chvíli zaklínila
a sluncem semknutým sobě za víčka
schránila mě poslednímu dni
nám se srstí tma
naše
přece nezalyká
zády k sobě vypínáme hrdla
každý už k jinému nebi
barvy mraků jen tušíš
ve sdírání zbrocených chodidel
o spáry bílých kachlí
pakliže šílenství
je
jen pózou
budících se bohů
ale chceš-li vidět, co bylo než společná samota
stala se stvořením
šíjí klenutý ti přes temeno sesunu se
poslušně
bez výčitek
/můžu jen litovat, že jsem tě nenaučil zavírat oči/
vědomí, svět... všechno co jsem kdy pojmenoval
co mi patřilo
někdy se sužuje přímo přede mě
a já krvácím v levém oku
dál nevzpírám se rukama do tvých, tak se rozhlédni
konečně tedy cítím vůně broskví
dovyčpělých
/pro tvůj hřích se rouhám
a jen v tebe věřím/
od nártů ke kolenům tisknu se k popelu
co jediný zbyl, když nemohla jsi žít a nevidět zemi
nevědět, že tam pod tvýma noha
stále roste tráva
která není kočkám nebezpečná
Víra v tyrkysových žmolcích
Na barvě nebe nezáleželo několik dní
vysílení chladem
poslušně sledovali jasnící se obzor tavit srst
ticho vzcházelo z hrdel sežehnutých
bezmocným vdechováním seškvařené noci
postupující rozbřesk stravoval zemi
od každého neodvráceného pohledu přístojícího
bez zalknutí
byli se sluncem nad hlavou ve chvíli na prach
byl jsem jedním...
z toho semknutého do dálky se vlekoucího zástupu
vědoucí kolik lidí bych mohl kdy milovat
kolik miluju
a že téměř nikoho z nich jsem ani ještě nepolíbil
tak jen lituju
přes svítání stále mírně prokřehlý
za tmy jsem se viděl
klečícího na louce u televizoru
který odráží krajinu v šedivé obrazovce
jen tak vím o svém okolí
nesvedu oprostit zrak
... byl jsem tím
kdo potřebuje, aby jsi sama zavřela oči
nejdřív pro mě jediného
a já konečně pro bližní
jen promnu levé oko
do jeho zřítelnice vstoupilo první světlo prvního rána
svítání tak brzké, že slunce může světu tak mladému vyjít jedině ku konci
i dnes tu stojíš
snad ještě s popelem z minula ulpělým v krajích víček
a já vím, že se musím smířit, že ať už budu milovat
kohokoli
vždycky tady budeš i ty
o které v zájmenech mluvit nepřestanu
přežiješ všechna moje rána
kterým nezavřeme oči
skrze tebe jsem uviděl jejich smysl
napřáhnul bych-li ruce ke konci
trpkost bylo by lze již chutnat špičkami prstů
jako inkoust
na jazyku
jako slova
která by jím měla být napsána
marné
vyčkávání na jediné smysluplné slovo
které mělo být tvoje
zprava k uším z tyrkysové hladiny sotva doléhá
Víra
že tohle tělo ještě stráveno nebude pro poznání
let teprve k odžití
jen k bohorovnosti vyslyšet upřímnou prosbu
| 
