HOLOUBCI

Málo co vypadá tak žalostně smutně jako dědovi pávíci, ti běloskvoucí holoubci s nadýchanými vějířky ocasních per, s ukousanými hlavami. Kuna je také krásné zvíře, i tchoř, i lasička, a nikdy by mě nenapadlo se na ni hněvat jenom proto,  že se rozhodla utišit svůj hlad, tiše se vkrást do zahrady, přehopkat k holubníku a tam, aniž by procitl ze sna o tom pohádkovém hospodářství, kde si může tak volně poletovat, jako korouhvička se otáčet na hřebenu střechy, usedat na parapet okna a dvořit se svému obrazu ve skle, kde se může nerušeně procházet po betonovém dláždění dvorku, stejně jako po babiččiných skalkách a záhonech, kde má vždy dostatek čerstvé vody a zrní a loupané kukuřice, popadnout holoubka a stejně tiše, jako by se to ani nestalo, se s ním rozplynout ve tmě.

A ani kvůli těm ukousaným hlavám se nehněvám, skutečně ne, ale je mi to líto, je mi líto těch holoubků, co už nikdy nezatleskají křídly, a je mi líto těch kun a lasiček a všech ostatních zvířat, kterým příroda dala do vínku sytit se krví jiných tvorů, protože se o to víc budou muset skrývat před lidským hněvem. A také dědy mi je líto. Plouží se po dvorku nebo zase sedí v kuchyni, na stole před ním leží noviny s nevyluštěnou křížovkou, křižovatkou, jak říkává, a není schopný pohnout jediným slovem, tak ho ten pohled zasáhl.

Dokonce i vrchní nepřátel holubů, naše babička, jindy žehrající na jejich nenasytnou lásku k jejím kytičkám, se zachmuří nad tím výjevem, už neříká „bestie“, ale „chuděrky malé“, nedupe zlostně nohama, ale klade je zlehka, zlehýnka, jakoby se křehké holubí dušičky stále ještě vznášely v ovzduší a rozmýšlely se vrátit zpět do svých znetvořených těl.

A držíme, ne minutu, ale celý den ticha za mrtvé holoubky a i větve na stromech a i prádlo na šňůrách se pohupuje a povlává jen napůl kolébáno polovičním větrem.

To není, jako když se rozbije hrnek na kafe, třebas to také mrzí, je to, jako když umře kamarád, a děda to dobře zná, každou chvíli se přes kopec od kostela přehoupne tklivá melodie smuteční písničky.

Proč?

Třeba si skutečně chtěla vzít jednoho holoubka, ale ostatní holoubci tak polekaně přešlapovali na bidýlkách, tak zoufale pleskali křídly, tak vypínali hlavičky a vrkali, vzlétali a ve tmě o sebe tloukli, že se je rozhodla umlčet všechny. A nebo se jali bránit napadeného druha a nebo chtěli prostě uletět, měli strach. Nějaký důvod to jistě má a, kdybych byl kuna, tak bych mu moc dobře rozuměl, ale kuna nejsem, ani lasička, dokonce ani tchoř ne, kterým mě někdy z legrace nazývá sestra. Jsem člověk a jako takový se chovám, lituji holoubky a spílám kunám, černá a bílá, bílá a černá. Ale co dál. Otazník.