|
| |
 |
O kapce vody, která splnila své poslání
Autor: berenyka (Občasný) - publikováno 26.4.2002 (00:46:44), v časopise 10.5.2002
|
|  |
O kapce vody, která splnila své poslání
Jednoho dne, zima už pomalu ztrácela na své síle a jaro vykukovalo z kdejakého rohu i zákoutí, zrodila se za ranního svítání maličká kapka rosy. Zplodila ji vláha Matky země a hřejivý úsměv sluníčka nahoře na modravém nebi. Kapka se nejprve cítila celá nesvá, co se to s ní přihodilo nového a nevídaného? Ležela si v náruči seschlého lístku a nechávala v sobě odrážet teplé sluneční paprsky. Vnímala vše kolem sebe, vůni země a listí, studenou přítomnost tajících kopečků sněhu, mazlivé paprsky slunce. Ty ji přitahovaly nejvíce. Pod jejich dotyky se cítila trochu omámeně, lehce, jako by po nich mohla vyšplhat až k samotnému zlatému sluníčku. Náhle její malátnost zesílila, kapce se zamotala hlava a s opojnou lehkostí se vznesla nad zem. A stále výš a výš.
Ubohá kapka rosy, pomyslel si lístek, na kterém ještě před chvílí ležela. Neopatrně vystavovala své drobné a bezbranné tělo ničivým paprskům slunce a ty ji zahubily. Jak krátký byl její život… Lístek byl z její ztráty velmi velmi smutný, litoval jejího promarněného života; i on si byl vědom jeho pomíjivosti. Sám poznal tu nekonečnou bolest, když ho na podzim prudký a studený vítr serval z jeho rodného stromu a upustil na studenou a špinavou zem. Jen díky své vytrvalosti vydržel list do jara, zakrytý těžkými závějemi sněhu, a nyní se po dlouhé zimě probudil. Jaké to však bylo probuzení, když poprvé uviděl svou podobu. Jaký byl nepěkně hnědý, svraštělý…s pláčem vzpomínal na doby, kdy byl zdravě zelený, žíhaný a silný a odolný vůči kdejakému poryvu větru. Ach, jak jsou ty vzpomínky krásné a zároveň bolestivé…
Kapka rosy se zatím lehounce vznášela k nebi. Sledovala svět pod sebou, který se stále více vzdaloval. Již nerozeznávala list, na kterém ještě před chvílí ležela, neviděla už ani svůj palouček…vše nenávratně mizelo tam dole na zemi, kterou opustila. Náhle se kapka zastavila, z nějakého důvodu přestala stoupat. Když se rozhlédla kolem sebe, uviděla všude samé kapky a kapičky vody, své sestřičky, které společně pluly jako hebounký a načechraný mráček uprostřed modrého nebe. Z výšky viděla kapka celý širý svět. Města i vesnice, lesy i pole, moře i potůčky. Pluly po nebi dlouho a kapka se cítila šťastná a svobodná. Vítr unášel jejich mrak a ona byla mezi svými sestřičkami v bezpečí.
Pak se ale země pod nimi změnila. Ubylo měst, lesů a hlavně řek, rybníků a potoků. Zem byla pustá a vyprahlá. Na polích se povalovaly spálené klasy obilí a povadlá kukuřice. Lidé i zvířata v té oblasti trpěli neskutečným hladem a žízní. Vedro sužovalo jejich zemi a oni pomalu chřadli a umírali, stejně jako jejich země. Když lidé na nebi spatřili mrak, vybíhali plni očekávání před své domy a obracely své toužebné pohledy vzhůru k nebesům. Čekali na vláhu, která je jediná mohla zachránit před jistou smrtí.
Kapka to sledovala ze své nebeské výšky, viděla všechno to utrpení a bídu, náhle pocítila hlubokou a bolestnou lítost. Ta ji začala tížit, více a více, již se nemohla udržet na nebi, již nemohla dále nést ten tíživý pocit v srdci. Náhle pod nepřekonatelnou tíhou začala klesat, pomalu pomalounku se snášela k zemi. Když se rozhlédla kolem sebe, uviděla, že není jediná-i její sestřičky kapky se snášely pod bolestnou tíhou k zemi.
Lidé, zvířata, seschlé rostliny i vyprahlá a rozpukaná země-vše se radovalo z nečekaného a přitom tolik očekávaného deště. Povadlé rostliny se znovu narovnávaly, vyschlá země vpíjela každou kapičku vody, děti a zvířata pobíhaly po louce a nastavovaly vyprahlá ústa chladivému přívalu… Všichni se radovali, neboť jejich země byla zachráněna.
I kapka rosy se radovala. Zrodila se se svým posláním a to právě nyní mohla splnit. Kapka se usmála, zachvěla pocitem nekonečného štěstí a rozplynula se na vyprahlých rtech malého děvčátka…
|
|
|
