V časech, kdy Vladimír Iljič Lenin záludně pořizoval ještě neostré snímky nohatých bělogvardějek svou camera obscura pečlivě ukrytou pod sivým proletářským hubertusem a vytoužený obraz místo světla zaznamenával na voskovou destičku neuvěřitelně rychle se pohybující napínáček, nebylo po celuloidovém, neřku-li polyesterovém pásku pokrytém halogenidy stříbra ještě ani památky. Klasikům fotografické tvorby, kolegům, již začínali kdejaký jev zachycovat aparátem Kijev, průkopníkům Frexarety, Mikromy, Praktiky L, Sinaru, Mamiye RB 67 a dalších legend průmyslu filmových přístrojů se možná zvedají koutky úst, ale přátelé, ruku na srdce, zde hovoříme pohledem současnosti o fotografickém pravěku.   Dvacáté první století se rozběhlo sprintem a nehodlá zvolnit. Doba, kdy jsme na základkách při geometrii očichávali voňavé, barevné, čínské pryže a v zimě lovili poletující vločky sněhu bakelitovým aparátem Pionýr jako výzvu v soutěži školního fotografického kroužku je nenávratně pryč. Minul čas Pentaxu P30 T, zaváty sněhem dějin jsou i Canon F5, a Nikon F3.

Tři roky před Sametovou revolucí předvedla jedna docela známá firma na výstavě Photokina revoluční produkt, který vepsal zlatým písmem novou kapitolu do dějin fotografické evoluce. Canon ukázal světu zač je toho loket a představil svůj aparát RC-701, unikátní přístroj, první digitální zrcadlovku. Tolik na okraj pro ty, již se domnívají, že dějiny soudobé fotografie se píší někdy od roku 2004. Ano, dnes to již můžeme přiznat, i tento na svou dobu neuvěřitelný zázrak je překonán, soudruzi v Japonsku však chybu neudělali, z nul, jedniček, několika kousků plastu, kovu a skla uhnětli novou historii.

Věc měla samozřejmě háček, ne-li hák. První svého druhu, ledoborec razící si cestu krunýřem chladné nedůvěry měl své nedostatky. Byl to takový mrzáček, kterému německý doktor schovává věci, nepamatoval si víc než pár deka, o kilech ani nemluvě. Jeho rozlišovací schopnost se dnešními měřítky omezovala prakticky na skutečnost zda se nějaký objekt před aparátem nachází či nikoliv a šikovných pomocných funkcí měl asi tolik co rosnička na drápcích jedné tlapky, ale byl zde. Profesionálním fotografům, o těch ultimátních ani nemluvě, však zatím nevyhovoval, nestačil jejich požadavkům. Léta běžela, vědci a nadšenci, alchymisté pokroku a vývoje přidávali buňku za buňkou, vznikající menu zdobili dalšími a dalšími položkami, ty třídili do složek, zkoušeli, exponovali, exponovali, exponovali a zase exponovali. Zde se již nepřidali pouze producenti ze SRN, ale i Unie severoamerické, Kitaje – kolébky hedvábí a nakonec i další  soutěžitelé o nejlepší silikonový fotoobvod. Rodila se mocná říše digitálních fotoaparátů. V kompaktech, kamerách, zrcadlovkách a zadních stěnách začalo masivně tlouci binární srdce.

V roce 2000, raném středověku fotodigitálů, počala se formovat rodina dnešních přístrojů, které našinec vláčí v ledvinkách, báglech, kapsách a kufrech automobilů. Extraordinérní pokusy jako Sony Mavica nebo Fuji FinePix S1 Pro byly překonány. Ti, které dobře živí naše touha dělat věci komplikovaněji a dráž, uvědomili si konečně, že snímače aparátů nejsou žádnou borovičkou s fialovým jehličím a kostičkovanými šiškami ve žlutých květináčích a soustředili se na produkci užitečných, praktických aparátů vycházejících ze svých filmových předků jako slunce každé ráno na straně východní. Přikvačila doba předělávek, tuningu a zestejnění, to, co se zdálo být ve světle klasických fotomateriálů podivným hokusem, zaujímalo pozice rychleji než kdo kdy čekal. Různí Nostradamové a falešní proroci předpovídali brzký krach, neschopnost čipů tvořivému duchu dobře posloužit, byli však oslyšeni. Veřejnosti laické i odborné, fotografům, včetně těch ultimátních, zůstaly špičkové stroje pro radost z práce i zábavu, svět zaplavily stamiliony snímků, které nikdy nespatřily vyvolávací tank, romantické červené světlo temné komory (hle, jaký paradox – temná komora plná červeného světla) ani vyplavovací lázeň ustalovače hemžící se již nadbytečnými zrny kovů. Vítejte v digitálním věku.