„Pustím
vám nahrávku všeho, co se našlo.“
●
Byl jsem v bílé místnosti bez dveří a bez
oken.
Seděl jsem u malýho stolku.
Stál na něm gramofon hrající dokola pořád
jednu a tu samou desku. Přemýšlel jsem, jestli je to
můj trest. Možná ano. (Možná ne. Proč by mě
vůbec měli trestat?) Díval jsem na prázdný a
čistý zdi, nenapadalo mě nic novýho, a tak jsem se
začal věnovat pozornost obalu od desky – fialovou pastelkou
jsem na něj nakreslil jednoduchýho panáčka. Pár
čar jako tělo, ruce a nohy, kruh jako hlavu. Nic úžasnýho,
já vím, ale přesto ožil. Oddělil se od papíru,
zvětšil a nakonec seskočil ze stolu na zem.
„Ahoj,“ řekl jsem mu.
„Výborně!“ zvolal panáček. „Jsem
nakreslenej. Nic lepšího jsi opravdu nemoh vymyslet.“
(Přiznávám, že tahle odpověď mě trochu překvapila.)
„Myslíš? S fialovou pastelkou bych víc
nedokázal.“
„Dobře, zeptám se tě jinak: kolik znáš
kreslenejch postaviček?“
„Nevím přesně,“ pokrčil jsem rameny. „Ale za
ty roky asi spoustu.“
„No právě.“
Díval jsem se na něj a cítil se trochu zklamaně. (Přeci
jen bych nečekal, že bude mluvit se svým stvořitelem
tak neuctivě.) Taky jsem mu to řekl a pak dodal: „A kolik jich
znáš oživlých?“
Zamračil se. „Jak to mám vědět? Existuju teprve chvilku.
Ale určitě jich bude aspoň tucet.“
„Možná i víc, ale proč to ti vadí?“
„To je snad jasný, ne?“ odsekl. „Protože
nejsem původní! A dokonce ani nemám jméno.“
Usmál jsem se. „Máš. Jmenuješ se
Simeon.“
„To sis zrovínka vymyslel.“
„Asi ano, ale nějak mě to jméno muselo napadnout. Je
hodně pravděpodobný, že ti bylo vybraný už dávno.
Prostě ti přísluší.“
Neodpověděl.
Gramofon hrál.
Umíš kouzlit. —
Umím?
Útěk z bílé
místnosti. Fialová není zas tak špatná.
Viděla jsem, jak se věci mění, ale přesto jsem tady pořád
cizí. Cesty pod zlatou oblohou se sbližují a všechny
vedou k Poletujícího bříze. Zajímavé
ovšem je, že tím směrem nikdy nikdo nejde. Včera jsem
si na jednu z těchto cest sedla a sedím na ní i teď.
Pozoruji, jak se posunuje a hledá nový směr. Jak
přemisťování pokračuje, lidé odcházejí
pryč a hledají jiné stezky, cesty a pěšiny.
Nechápu to.
Když už mi píseň hrající do ticha místnosti
začala vadit, nevydržel jsem to a přerušil Simeonovo mlčení.
Zeptal jsem se ho přímo.
„Ty opravdu nevíš, z jakýho důvodu jsem tě
nakreslil, že?“
Zavrtěl hlavou.
„Potřebuji se odsud dostat. A sám to nejspíš
nezvládnu.“
„No nekecej,“ řekl Simeon a zasmál se. „A já
ti v tom mám jako pomoct? Možná, že když se nalepím
na zeď a takhle ohnu ruce a nohy, budu vypadat jak dveře.“
„To nebude potřeba. Umíš kouzlit.“
Znovu se zasmál. „Umím?“
Přikývl jsem.
Simeon se chvíli mračil a pak začal pomalu mluvit. „Dobře.
Vzhledem k tomu, že jsem byl nakreslenej na obal týhle mizerný
gramofonový desky, ti můžu chvilku věřit. Co mám teda
dělat?“
Podal jsem u pastelku.
„Stačí trocha představivosti. Zjistil jsem, že fialová
není zas tak špatná.“
Vymysli. Něco. Nakresli. Pastelkou.
Tolik smyslů – Nějakou pořádnou!
Utíkat do zlatý.
Samozřejmě, že jsem neměla na výběr. Musela jsem z vesnice
odejít. Vzduch tam sice byl cítit skořicí a
kávou, nechtělo se mi pryč, ale časem by mě stejně vyhnali.
Tušila jsem, že jinde mě čeká
něco jiného, možná někdo jiný.
Včera jsem si sedla na jednu z cest a sedím na ní i
teď. Už se neposunuje – svůj směr našla.
Poletující bříza se vznáší
kousek nad zemí. V jejím stínu sedí u
maličkého kulatého stolku Simeon a Muž z bílé
místnosti. Pijí kávu.
Ve vzduchu je cítit skořice a trocha absurdní
minulosti.
Simeon kreslí fialovou pastelkou knížku.
„Fakt tomu věříš?“ zeptá se náhle
Muže z bílé místnosti. „Myslíš,
že se vrátí? Že sem přijde a všechno-“
Otázku nedokončí.
„Myslím, že ano.“
Ticho. – Simeon si čte nakreslenou knihu.
„Co je to vlastně za strom?“ zvedne po chvíli
hlavu.
Muž z bílé místnosti pokrčí rameny. „Asi
bříza.“
„Škoda. Sem by se hodila spíš vrba.“
„Dobře, tak co mám teďka udělat?“ zeptal se mě
Simeon.
Pokrčil jsem rameny. „Nevím. Mě… nic nenapadá.
Něco vymysli a potom nakresli.“
„Jasný,“ zakýval hlavou Simeon. „Je
mi to úplně jasný. Víš, na správný
dobrodružství by podle mě měli bejt tři. Víc hlav,
tolik smyslů, jak se říká. Takže jsem vymyslel,“
pokračoval a máchal ve vzduchu pastelkou, „že bych
načmáral nějakou pořádnou-“
„Ne,“ přerušil jsem ho. „Prostě nás
odsud dostaň.“
„No jo, no jo…“ řekl Simeon.
Přišel ke stěně a nakreslil na ni dveře s klikou a klíčovou
dírkou. Do ní strčil pastelku a stěna se otevřela.
„Co jsi to udělal?“ řekl jsem, když mi do očí
zasvítila jasná záře.
„Nevím,“ vzdychl Simeon. „Nečekal jsem, že
budem utíkat do zlatý.“
Vešli jsme do dveří.
Když je zavře, zmizí.
Něco je jinak. Něco chybí.
Dal bych si kávu.
Simeon zavírá knihu.
„Dočteno?“ ptá se ho Muž z bílé
místnosti.
Simeon přikyvuje. „Docela poučný. Až sem se divil.“
„Ano, někdy to tak u knih bývá.“
„Ale mám pár otázek. Proč jsi byl zavřenej
v tý bílý… víš co myslím.“
Muž z bílé místnosti neodpovídá.
„Dobře,“ pokrčí rameny Simeon. „Když
nechceš, nic neříkej. Zeptám se tě na něco
jinýho. Co budu dělat, až přijde?“
Tentokrát se Muž z bílé místnosti usměje.
„Můžeš se přidat. Nevadí, že jsi jen namalovaný.“
„Výborně!“ křičel Simeon. „Jsme pryč. Ať
jsme kdekoli, jsme jinde než předtím!“
Zlatá záře oblohy už tolik neoslňovala. Viděl jsem, že
se to Simeonovi podařilo. Otočil jsem se zpět ke dveřím,
vytáhl pastelku a dveře zavřel. Ihned poté zmizely.
„Přestaň,“ řekl jsem Simeonovi. „Nevím, proč
se tak raduješ. Stejně nevíš, o co jde.“
„To je pravda. O co jde?“
„Tady máš zpátky pastelku. Já už ji
nepotřebuji.“
„Neodpověděls. O co jde?“ zopakoval Simeon otázku.
„Něco je jinak. Něco chybí.“
Simeon ukázal na pastelku.
„Ta to nezvládne. Musíme jít, a daleko.
Vidíš ty posunující se cesty? Dal bych si
kávu.“
●
Gramofon dohrál. „To je vše. Má někdo
nějaké otázky?“ řekl stařec a rozhlédl se
po sále.
Hlásila se spousta lidí, někteří vykřikovaly
svoje dotazy.
„Kde vzal Muž tu fialovou pastelku?“
„Proč nechtěl odpovědět na Simeonovu otázku, co dělal v
místnosti?“
„Z jakého důvodu doopravdy utekla ta holka z vesnice?“
„A k čemu se měl Simeon přidat?“
Stařeček se smál. „Vždyť je to jen další
pověst…“
Drobná dívka se zlatými vlasy, která
seděla nejblíž a celou dobu se jen dívala a nic
neříkala, náhle zvolala: „Pane, vždyť vám
z nosu roste pastelka!“
Byla fialová a tlustá. Stařec jí ulomil a
podával dívence. „Schovej si ji na zítřejší
ráno.“
„Hoďte po něm někdo vrbu!“ volal kdosi.
Další ho stejně hlasitě opravil: „Vrbu ne, to
chce břízu“
Ze stropu se snášel jemný skořicový
prach. Stařec se usmál ještě víc, a na gramofonu
pustil další desku.
„Dal bych si kávu,“ prohlásil potom.
Ostatní lidé v sále zmlkli a poslouchali hudbu.
|