I.
Vždyť já už si zvykám a není to tak zlé.
II.
Prázdná rána ověnčená hábem smutečním
ticho stěn bílých - nevinnost sama
obzory šedivé, noci tajemné, vůně neznámé
příběhy vymyšlené pláčou jen při vzpomínce na lásku.
Zapadlé hroby uprostřed bříz. Rezavé listí
se snáší na zem, časy minulé odvál vítr.
A mrtvý se v hrobech otáčejí. Dnes mohou, zdá se,
vystoupit z hrobu, odejít a k ránu se navrátit zpět.
Utíkám z hrobů, mám divný pocit. Tvláštní ticho kol
a samý chladný kámen, svíce kýmsi zapálená hoří.
Čas na mne doléhá. Já mám strach, ne ze smrti, ale z umírání,
Růžemi se zasypávám. Hrst hlíny dávám sobě na hruď
Vždyť já už si zvykám a není to tak zlé.
III.
Vždyť já už si zvykám a není to tak zlé