Už pět let mám na kraji města takový zapadlý tetovací salonek. Je sice trošku malý a možná i ošuntělý, ale společně s občasnou brigádou mě uživí.
Chodí mi sem taková parta motorkářů, kteří mají moje tetování opravdu všude, ale smějí se mi, že jsem holka a holka je přece něžné pohlaví, které prostě nemůže pořádně tetovat.
Je sice pravda, že v celém kraji neznám žádnou ženu stejného povolání, ale je také pravda, že moje tetování je naprosto nerozlišitelné od tetování od muže.
V létě mi sem přišla jedna starší dáma, která prý chtěla vytetovatna paži ostnatý drát. To je velice nezvyklé už i pro drsnější ženy, než je ona, ale to, že přišla zabalená do kožešin a pečlivě namalovaná na ruce se jí pohoupávala malinká kabelka mě přesvědčilo, že určitě mezi drsné holky nepatří.
Snažila jsem se ji přemluvit, že je nevhodné, aby se dáma v jejích letech nechávala tetovat, ale odsekla mi, že jí nikdo nesmí nakazovat co má a co nemá dělat.
Nechala jsem tedy provést vyšetření, aby se mi nezhroutila. Ty vyšetření prý mají být naprosto bezpečná, ale zanedlouho mi bylo souzeno přesvědčit se o opaku.
Začala jsem na její pravou, zvrásněnou paži teovat začátek ostnatého drátu a paní se držela, dokonce ani nekřičela jako většina zákazníků. Dlouho to ale nevydržela.
Paní zřejmě zkolabovala a já zpanikařila. Začala jsem bezmocně pobíhat po salonku. Až jsem se konečně uklidnila, rychle jsem popadla sluchátko a vytočila číslo 155. Ozvalo se, že tu budou co nevidět. Co nevidět tu nebyli. Ale dorazila parta motorkářů.
"A hele!" Vzkřikl jeden "naše holčička to asi nezvládla!"
Ostatní se po jeho popznámce začali smát. Smáli se mně, ale i té paní, která bezmocně seděla na mém křesle. Přikryla jsem ji dekou. Neumím dávat první pomoc a v té chvíli jsem si to vyčítala a vyčíám si to dodnes.
Motorkáři na mně začali pokřikovat všelijaké poznámky a mlátili do oken a sklo se sypalo na podlahu, ničili mi ceduli na štítu domu, trhali plakáty na zdech. Nebyla jsem schopna slova a natož činu, jen jsem stála a dívala se na tu zkázu.
"No tak! Co děláš holka? Musíš něco provést, jinak ti zničí tvoje jedinné živobytí!" Ozval se můj vnitřní hlas.
A byla to pravda, znovu jsem zvedla telefonní sluchátko a pro změnu jsem vytočila číslo 158. Policisté dorazili stejně jako zachranná služba. Zatknuli rabující motorkáře a začali si něco domlouvat a lékaři. Nakonec jedno policejní auto odjelo společně se sanitkou.
Přišel za mnou jeden policista a podal mi ruku:
"Dobrý den jmenuji se Jindřich Ondrák. Dovolte abych vám pogratuloval, protože jste pomohla zadržet motorkářský gang a jednu starší dámu, co pašovala přes naše hranice heroin. Nejspíš vám ještě přijde poštou oficiální poděkování."
Za několik dní jsem doopravdy dostala oficiální poděkování a odškodné jsem si také vysoudila.
Od té doby se můj salonek proslavil a přejmenovala jsem ho na salonek "Pašující babička" obchody šli ještě lépe než dříve a všichni motorkáři společně s babičkou už sedí ve vězení.
|