Seděl na sedačce, kouřil další z mnoha cigaret, které ležely v krabičce. Popelník byl plný cigaretových špačků a tabáku a to bylo množství, jež se udělalo od rána až nynější chvíle, kdy zbývala asi hodina do času oběda.
Jmenoval se Filip Farský a jeho život se mu dočista rozpadl. Tak jen seděl, kouřil cigarety a zíral mlčky na křeslo, které měl vždycky strašně rád. Jenomže nyní je nenáviděl. Nevěděl jistě, jestli tohle křeslo může za všechny jeho problémy v životě, připadalo mu však, že zčásti za ně opravdu může.
Mám ho vyhodit, nebo ne? uvažoval. Potáhl z cigarety a začal vzpomínat. Těch vzpomínek souvisejících s tímto velkým křeslem, na němž se dobře sedělo, zejména večer.
Mělo za sebou již přes dvě desítky let. Když byl ještě dítě, jeho otec to křeslo koupil od nějakého muže, který se stěhoval ze svého domu do menšího bytu a neměl proto místo, kam by křeslo dal. Filipův otec tu věc pořídil dost levně za což může pouze fakt, že se původní majitel potřeboval křesla urychleně zbavit. Pravda, mohl je nechat v době, aniž by se více staral, ale – jak se svěřil jeho otci – chtěl, aby to křeslo někomu patřilo, aby neskončilo někde na skládce nebo v ještě horším případě někde mezi věcmi určenými ke spálení.
Filip si křeslo okamžitě oblíbil již v útlém věku a v podstatě si je přivlastnil. Díval se z něj na pohádky, často v něm po večeři usínal, v pozdějším věku na něm seděl, když si s otcem třeba zahráli dámu. To křeslo mu zkrátka přirostlo k srdci a Filip si nedovedl představit, že by doma dovedl sedět na něčem jiném. Dávalo mu pocit bezpečí, hřejivý pocit jakéhosi útočiště.
Ovšem nezažil v něm pouze krásné okamžiky.
Seděl v něm tehdy, kdy poprvé viděl, jak dal otec jeho matce facku a pořádně ji seřval. Na tom by zase nebylo nic hrozného, kdyby otec v této činnosti již nepokračoval. Jenže on pokračoval, stále častěji a agresivněji. Předtím začal více pít a peněz v rodinném rozpočtu ubývalo, z čehož vinil otec matku, ačkoliv za to mohl on a pouze on sám.
Filip se vždy v době hádek snažil uzavřít do sebe a nevnímat nic kromě obrazu hrající televize. Ignoroval otcův křik a matčin pláč. Snažil se, aby se stal součástí televizního děje, ať už byl jakýkoliv.
Jednou večer, kdy se rodiče zase hádali, díval se na televizi a aby neslyšel celou hádku, zesílil zvuk. K jeho překvapení se však otec celý rudý vzteky vřítil do obýváku, kde Filip seděl. Přišel k televizi a vypnul ji. Výhružně se na něj díval, ale pak svůj obličej proměnil v laskavý (pokrytecký ovšem). Přistoupil k Filipovi blíž. „Půjčíš mi peníze, synu?“ zeptal se otec, Filip však věděl, že se neptal, nýbrž že mu přikazoval.
Filip se chtěl zvednout a dojít mu pro peníze. Proč by mu nepůjčil? Kapesné přece každý měsíc dostává, jenže na druhou stranu nebyla to první půjčka, kterou po něm otec vyžadoval, a ty peníze od něj Filip nazpátek ještě nedostal.
Matka vešla do pokoje. Jak Filip viděl, obličej měla celý uslzený. Soucitně se na ni zadíval.
„Nic mu nepůjčuj,“ řekla se vzlyky v hlase. „Zase je propije nebo prohraje.“
Otec se na ni zadíval: „Drž hubu,“ křikl. „Mluvil jsem s ním já, nepleť se do toho.“
„Budu!“ nevzdávala se. „Je mým synem a nechám dopustit, aby jsi ho nutil…“
„Já ho snad k něčemu nutím?!“
„Jo, nutíš!“
Kdyby Filip mohl, nejradši by odtud hned utekl. Někam pryč, někam daleko.
„Půjčíš mi ty peníze?“ sykl na něj otec.
„Filipe, prosím tě, neposlouchej ho.“ V matčiným hlase bylo naprosté zoufalství.
Podíval se na otce, podíval se matku. Ačkoliv věděl, kdo je ten špatný, nechtěl si nikoho z nich rozhněvat. Musel se však nějak rozhodnout, nemohl již zůstat v neutralitě.
Doufal v odpuštění. Doufal, že se na něj nebude zlobit. Zvedl se z křesla a došel si do pokoje pro zbytek peněz, jež mu zbyly. Dal je otci bez jakéhokoli slova. „Vrátím ti je,“ řekl otec a odešel. Filip věděl, že své peníze už nikdy neuvidí. Podíval se na matku. Byla zlomená. Věděl proč. Zklamal ji, moc ji zklamal. Doufal, že mu odpustí – jednou. Jakmile však pohlédl do jejích zdrcených očí, zapochyboval.
Za tři měsíce se otec stěhoval pryč. Filip tohle nečekal. Netušil, že otec odejde dobrovolně. Konečně byl doma klid.
Jenže jeho matka se také změnila ve vztahu k němu. Věděl, že mu neodpustila. Už se s ním nebavila jako dřív, zchladla vůči němu. Filip měl někdy pocit, že už ho přestala mít ráda úplně.
Ve čtrnácti s ní začala puberta, jak se říká, pořádně třískat. S matkou už nemluvil, ve škole taktak procházel. Našel si stálou partu kamarádů, zatímco ty ostatní ze svého života vypustil. Občas nešel do školy a trávil čas se svou dívkou Anetou. V tehdejší době prožíval v podstatě úžasný život.
Jenom na chvíli, dá-li se o ní ovšem takhle mluvit, neboť ve skutečnosti žil v iluzi, která k realitě neměla ani trochu blízko. Iluze se rozplynula v době, kdy slavil své další narozeniny.
Filipova matka nebyla doma, takže se oslava mohla ubírat jakýmkoliv směrem. Pilo se velké množství alkoholu, oslava probíhala prostě tak, jak si ji Filip představoval. Ovšem do určité chvíle, kdy si uvědomil, že po přípitku a několika dalších deseti minutách si jej naprosto nikdo nevšímá. Ani Aneta. Seděl ve svém křesle se sklenicí piva a mlčky pozoroval ostatní, jak se spolu baví, žertují. Připadal si jako duch. Zadíval se Anetu, která seděla na sedačce mezi dvěma kamarády, kteří nepatřily mezi mé nejlepší, a flirtovala s nimi. Jako by zapomněla, že chodí s ním, jako by zapomněla, že tam vůbec je. Proto pil víc, než by chtěl, a poznával realitu, realitu, od které chtěl být vždy co nejdál. Ta skutečnost, že jsem všemi naprosto ignorovaný, se ve mně proměnila v hořkost.
V tu chvíli se mu chtělo křičet na všechny kolem a poslat je s nadávkami ven. Jenže k čemu by mu to bylo? Navíc si nechtěl zkazit oslavu ještě více? Jenže dalo se jí vůbec zkazit ještě více, když dospěl k závěru vlastně ukradený.
Zaposlouchal se heavy metatových tónů, které vycházely z reprobeden. Opět zadíval se na Anetu. Cítil svůj vztek velmi dobře, ale dusil jej v sobě dál. Přemýšlel a vztekal se také na sebe. Jak jsem mohl přehlédnout tu faleš? pomyslel si. Napil se tentokrát pořádně a hned si dolil další. Ano, dneska se opije. Musí! Ne kvůli narozeninám, ale kvůli tomu, že v lidech, které považoval za své přátele, mohl nyní vidět akorát tak ryzí pokrytce. A o Anetě ani nemluvě.
Jakmile všichni odcházeli domů, Filip se s nimi rozloučil, ovšem každý musel poznat, že momentálně není ve své kůži. Možná dokonce věděli, že důvod jeho nálady pramení z nich samotných. Večer ještě hodně pil. Druhý den prožíval nejen bolest fyzickou ve formě kocoviny, ale i bolest psychickou, která se mu v mozku rozležela na pěkně dlouho. Už ochutnal bolest ztráty lásky. Celou dobu, co byli spolu, si nepřipouštěl, že by ji miloval. Nyní ano. Měl pocit, jako by spadl z koně a už na něj nemohl nasednout, cítil prohru. Pokládal si proto jednoduchou otázku: proč s ním Aneta vůbec chodila? Proč? Nic by se přece nestalo, kdyby mu řekla: „Ne.“
A tak další dny, týdny a měsíce ztrácel sám v sobě. Ve škole se trochu zlepšil, protože jeho život ve volném čase upadl do stavu tuhého mrazu. Sotva přišel ze školy a odložil si věci, sedl si do svého křesla a buďto se díval na televizi, případně jsem tupě civěl do zdi. Vyšlo to nastejno. Přestal vnímat svět. Stáhl se víc do sebe. Všimla si toho i jeho máma, která se pokoušela zjistit, proč se změnil, ničeho nedopídila.
Na gymnáziu měl pověst „fanatického“ introverta. Začaly o něm kolovat různé pomluvy, jako že je zcela jistě ujetý komouš a podobné řeči. Filip však dělal, že se nic neděje. Přestal věřit lidem. Nevěřil opravdu nikomu. Všude viděl jen přetvářku a syrovou lež.
V druhém ročníku do třídy přibyl nový žák. Jmenoval se Zdeněk Kovář, který si vždy získal pozornost, aniž by sám chtěl a to proto, že měl zhruba třicet procent obličeje posetého fialovými skvrnkami a jednou velkou skvrnou roztáhlou přes celou levou lícní kost. Tyto popáleniny si Zdeněk způsobil v době, kdy měl deset let. Snažil se tehdy dostat z hořícího domu a spad na něj hořící trám. Může mluvit o štěstí, že vůbec přežil a že se dostal z toho hořícího domu. Popularitu si tím ale neudělal, stejně se ho vesměs všichni stranili, protože vypadal, jak vypadal. Samozřejmě to znamenalo, že si ti dva našli k sobě cestu a stali se z nich dobří přátelé.
Oba měli z životem záporné zkušenosti. Oba pociťovali zášť vůči lidem kolem sebe. A tak seděli spolu ve škole, chodili spolu občas pít do jednoho z barů a trávili spolu spoustu času. Najednou se Filip i Zdeněk cítili velmi silní. Spolu byli obrnění proti všemu a všem. Jejich třída to brzy poznala a nechala urážlivých poznámek. Zanedlouho se někteří dokonce snažili mezi ně proniknout a spřátelit si je.
V období maturity chodil Filip s dvěma dívkami, ale s oběma mu to nevyšlo, zkrátka k němu nepatřila ani jedna z nich. On to věděl, ony to věděly.
Maturitu udělal jak Zdeněk, tak Filip. Na závěrečném maturitním večírku si to oba náramně užili. Jejich život se vrátil do naprosto normálních kolejí. Už necítili nenávist či opovržení k ostatním. A Filip opětovně začal důvěřovat lidem, třebaže to nebylo tolik, jako v době, než poznal hlouběji své „přátele“ na základní škole.
Ačkoliv léta na gymnáziu skončily, Filip a Zdeněk zůstali nejlepšími přáteli. Zatímco Zdeněk studoval sociologii, Filip se dal výpočetní techniku, protože jeho logické a technické myšlení se ještě na gymnáziu převyšovalo nad ostatními předměty.
A co se týče rodinného života, Zdeněk měl dlouholetou přítelkyni, ale se k manželství neměl, zatímco Filip se oženil dva roky po ukončení gymnázia s dívkou, s níž se seznámil v jednom baru.
Jmenovala se Sára. Její věk se sice pohyboval o pět let výš než Filipův, ale měli se zkrátka rádi, nebo to alespoň tak vypadalo. Filip sám tehdy uvažoval, že ukončí školu, po čtyřech letech učení měl všeho dost. Chtěl si najít dobře placenou práci a více se věnovat Sáře.
Hned zpočátku nenašel to, co chtěl, a proto musel pracovat počítače v jedné koksovně. Ne že by se mu práce nelíbila, ovšem jeho plat neodpovídal dosaženému vzdělání, které měl. Doufal, že místo brzy opustí, aby měl více peněz a mohl tak se Sárou uvažovat o založení rodiny. Navíc se ve svém dosavadním zaměstnání jaksi nezabydlel. Jeho šéf, tlustý a plešatý čtyřicátník, chodil po koksovně jako panovník, který se velice nudí Často chodil za Filipem a pozoroval ho při práci, což bylo Filipovi nepříjemné, a vždycky, když stál šéf na blízku, jeho nervozita nabyla neskutečné velikosti.
Proto ve svém volnu chodili se Sárou hodně ven mezi lidi. Filip to potřeboval, protože takhle se vždycky úspěšně odreagoval. Vždycky poznal také hodně nových lidí. A když se vracel domů a pak uléhal do postele, s úsměvem vzpomínal na dobu, kdy pociťoval hořkost a nenávist ke světu.
Někdy přišel Zdeněk na návštěvu a vždy si spolu dobře popovídali. Zdeněk často hovořil o své práci, o tom, jak dělá ve výzkumném ústavu zabývajícím se veřejným míněním. Vzpomínali spolu na staré dobré časy, kdy spolu válčili proti okolní společnosti.
Na jedné z návštěv se Filip zeptal: „Co ženské, chlape?“
Zdeněk nasadil jeden ze svých teatrálních úsměvů, jimž druhým lidem nechtě ukazoval, že takováto otázka je pro něj mimořádně citlivá a že o ní nerad mluví. „No, znáš to.“ Nervózně se pousmál. „Žádný dlouhodobý vztah. S takovým ksichtem jako mám já, díru do světa anebo do přízně něžného pohlaví rozhodně neuděláš.“
Filip chápal, že pro něj musí být značně frustrující ten fakt, že se Zdeněk ještě neusadil. K čemu sex, když žijete s pocitem potřeby lásky.
Zatímco život planul dál, Filipovi se konečně podařilo sehnat si práci s odpovídajícím platem. Dělal správce sítě v jedné firmě, která měla velmi dobré jméno. Když tam nastupoval první den, pomyslel na to, že mu v životě schází už jen jedno: dítě. Ano, chtěl se stát otcem. Mnohdy, když třeba se šel pobavit někde ven a spatřil tatínky jdoucí se svými ratolestmi, se přistihl, že ho naplnila závist a touha jít s dítětem třeba do cukrárny a koupit mu zmrzlinu. Nebo mu koupit stavebnici a hrát si s ním. Pokud se narodila dcera, představoval si, jak jí kupuje panenky, jak ji rozmazluje. Snažil se spolu se Sárou o miminko, již nějakou tu dobu, aby došli k výsledku. Ovšem marně. Nejvíc ho ale překvapovala Sářina chladnost v této otázce. Znal spoustu žen, které usedavě brečely jen proto, že neměly děti, které si tak od srdce přály.
Jednou, když usínali, se jí na to zeptal: „Sáro, vážně chceš miminko?“
Chvíli mlčela. Ovšem v okamžiku, kdy řekla „ano“ uhnula očima.
Filip se mohl pouze na „dobře“. Pak už to nechal plavat a usnul.
Zanedlouho si začal pokládat otázku, jestli je vůbec schopen zplodit dítě. Tatáž možnost ho napadla i u manželky, proto jí navrhl, aby šli společně na testy, jež by zjistili, v čem (či v kom) je vlastně problém. Očekával její souhlas, k jeho překvapení se však dočkal téměř výbušné reakce. Jakmile se uklidnila, začala se mu omlouvat a vymýšlela si různé důvody, proč nechce jít na testy. Filip se neudržel a dal ji facku. „Nevím, proč mi tak lžeš, ale buď si jistá, že se ji jednou dozvím.“ Sám nevěděl, co tím vlastně myslel, když jí to řekl. Odebral se do obývacího pokoje v podkroví, vytáhl z baru láhev vodky a napil se z ní přímo. Měl vztek jednak na ni a jednak na sebe. Co to má znamenat? přemýšlel. Copak se bojí výsledků? I kdyby se zjistilo, že jeden z nich nebo oba nemohou mít děti, co na tom? Žili by přece dál, nebo ne?
Dá se říci, že onou hádkou se atmosféra v domě dosáhla pod bod mrazu. Buďto byla doma pouze Sára nebo pouze Filip. A když už se stalo, že se ocitli pod jednou střechou oba, dělali, že se nevidí, a bránili vzájemnému střetnutí. Nakonec to byl Filip, kdo se pokusil vrátit jejich manželství do původních kolejí.
Jednoho dne přišel za Sárou s pugetem květin a zeptal se jí, jestli by šla na večeři. Souhlasila. V jedné moc pěkné restauraci pak jedli a vzpomínali na dobu, kdy se seznámili.
Z restaurace šli zase jako milující se manželé, kterým nic nechybí. Ještě tentýž večer se spolu vášnivě pomilovali. Filip se cítil tak dobře, že potom usnul velmi rychle a velmi tvrdě. Druhý den ráno se probudil v posteli sám. Sára musela do práce už brzy ráno a měla se vrátit až večer. Filip měl volno. Věřil, že dnes bude mít normální den, normální volno, nicméně se zmýlil. Celý dopoledne totiž s rozkoší vzpomínal na včerejší noc. Toužil po Sáře moc. Chtěl, aby se z práce vrátila co nejdříve a aby ji mohl znovu pomilovat. Chtěl cítit její parfém smíšený s pachem jejího těla. Pak si vzpomněl, že si včera šaty, které měla v restauraci na sobě, po příchodu domů zase vložila do skříně. Měly by tedy ještě vonět po ní a po jejím parfému. Filip nebyl žádný fetišista, ale chtěl si mermomocí jakkoliv připomenout včerejšek.
Netušil, že když se začne prohrabávat ve skříni své ženy, najde antikoncepci. Jakmile onu skutečnost zjistil, cítil se zranitelný, připadal si jako nahý uprostřed davu lidí a hlavně si připadal nesmírně podvedený. Už chápal, proč nemohli počít dítě. Sára je nechtěla! Zavřel skříň a čekal, dokud se Sára nevrátí domů.
Odpoledne přišel Zdeněk. Oba kamarádi se poplácali vzájemně po ramenech, jelikož se už dlouho neviděli. Seděli spolu a klábosili jako vždycky, avšak Zdeněk poznal, že je Filip jaksi jiný. Zeptal se, co se stalo, ale Filip se vyhnul odpovědi. Věděl sice, že je Zdeněk jeho nejlepším přítelem a tudíž mu může říct naprosto všechno, chtěl si ale své zjištění o Sářině antikoncepci nechat pro sebe a vyjasnit si to s ní zcela sám.
Jelikož se Zdeněk zdržel do večerních hodin, byl přítomen příchodu Sáry. Ta nic netušila, pozdravila Zdeňka, sedla si vedle něj a začala si s ním povídat. Filipovi se vybavila dávná vzpomínka na Anetu flirtující s jeho kamarády. Dá se říci, že se vzpomínka nelišila ode dneška, pomyslel si. Seděl jsem v tomhle křesle, na stejném místě jako tehdy. Pozoroval jsem ji jako teď Sáru se Zdeňkem. Připadal si zase zrazený a osamělý. Už to ale nemohl vydržet.
„Proč?“ zařval.
Zdeněk a Sára se k němu udiveně otočili.
„Mluvím k tobě,“ Filip ukázal prstem na svou manželku. „Co má znamenat ta antikoncepce ve skříni? Proč jsi mi lhala, že chceš semnou dítě?“
Sára se zprvu nezmohla na slovo, ale pak se rozkřičela: „Cože?! Ty ses mi hrabal ve skříni? No prosím, to jsem to dopadla! Můj manžel nectí moje soukromí!“
„Odpověz mi na otázku!“
„Ano, nechtěla. Stačí?“
„Proč?“
„Protože spím s jiným!“
Filip jakoby ztratil půdu pod nohama. Celé tělo mu ztěžklo, jako kdyby dostal ránu kladivem. Udiveně se podíval na Zdeňka. „S kým?“ Stále nemohl uvěřit tomu, co vypustila z úst.
„To ti může být jedno,“ odsekla jako puberťačka svému otci.
„Mýlíš se. S kým? S ním?“ ukázal na svého přítele.
Zdeněk, který až doteď mlčel, se nyní hlasitě ohradil. „Co si to o mě myslíš? řekl vyčítavě.
„Ale věděl o tom,“ řekla náhle.
Filipovi se zatemnělo před očima. Podíval se na Zdeňka, který se vyčítavě podíval na Sáru, pak se provinile podíval zpět na Filipa. „Zdeňku…“ Hlas se mu zlomil. „Jak je to dlouho?“ zeptal se Sáry.
„Něco přes rok,“ odpověděla chladně.
Filip pokýval hlavou. Všechno pochopil. Zrada na něj dosáhla i nyní, kdy se cítil v bezpečí a kdy měl pocit, že přetvářka není nablízku.
Usedl pomalu do křesla a aniž by se na Sáru podíval, sdělil jí: „Můžeš se jít sbalit, zítra tě už tady nechci vidět.“
Mlčky přikývla a odešla nahoru.
Zdeněk prolomil ticho. „Vysvětlím ti, proč…“
„Zmlkni,“ okřikl ho Filip a zadíval se zpříma do očí. „Považoval jsem tě za přítele.“
„Ale…“
„Teď už jím nejsi. Zatajil jsi mi, že mě manželka podvádí. Děkuji pěkně. Já být na tvém místě, řekl bych ti to. Teď se můžeš sebrat a vypadnout. Nechci tě už nikdy vidět ani slyšet, rozumíš? Nikdy. Z mého života jsi zmizel stejně jako ona.“ Byl si jist, že mu to řekl dostatečně jasně.
Zdeněk se zvedl a naposledy na něj pohlédl. Díval se dlouho, jako by se snažil zapamatovat si každičký detail jeho obličeje. Snažil se vtisknout si do paměti poslední vzpomínku na přítele, kterého zradil. „Sbohem,“ pronesl tiše a odešel z domu jako tichý poutník.
Nyní už zanechal těch nešťastných vzpomínek, típl cigaretu a podíval se hodinky. Měl bych si ohřát oběd, pomyslel si. Vstal z křesla. Rozhlédl se kolem. Všiml si, že vlevo od něj ještě stojí na poličce zarámovaná svatební fotografie jeho a Sáry. Vzal ji do rukou a odešel s ní do kuchyně, kde ji prostě vyhodil do odpadkového koše.
Vytáhl z mrazničky plastovou misku z polévkou a misku s rajskou omáčkou. Nejprve si v mikrovlnce ohřál polévku. Snědl ji v obýváku, když se díval na televizi. Neseděl ovšem v křesle, jak měl ve zvyku. Tentokrát si sedl na pohovku. „V tom křesle už sedět nebudu,“ přikázal si, aby svému předsevzetí dodal vážnosti.
Zatímco jedl, přemýšlel o změně svého života. Prodá dům a koupí si nějaký menší byt. Začne zcela nanovo. Hlavně se zbaví toho křesla, stejně jako se zbavil svatební fotky své manželky, pro níž bude zanedlouho používat předponu ex.
Zrovna chtěl zesílit zvuk, aby měl větší požitek z právě běžícího seriálu, když vtom zazvonil zvonek.
To bude určitě pošťák, pomyslel si radostně. Věděl totiž, že mu má někdy v těchto dnech přijít papír od rozvodového soudu s oznámením, že se má dostavit na jednání.
|