|
DÁL UŽ ANI KROK
Venku zpívají ptáci. Slyším je opravdu moc dobře a zřetelně. Mám totiž okno, otevřené okno a ke všemu bydlím na vesnici. Jmenuje se Valašská Polanka. Chvíli se rozmýšlím, a pak beru kulovnici. Pečlivě mířím a prásk, prásk.
Rychle zavírám okno a zatahuji je. Na silnici u naši zahrady leží nějaký mrtvý člověk. Dívám se škvírou zpoza závěsu a říkám si: Kurva, kurva, vždyť on se vůbec, ale opravdu vůbec nehýbe.
Uběhlo několik týdnů, které jsem ztrávil zalezlý v tom nejtemějším koutku svého pokoje obklopen pavučinami. Měl jsem o sebe strašný strach, skutečně jsem se bál, aby se mi snad náhodou něco nestalo. Ale jednou mě moje máti nekompromisně vyslala do obchodu, že abych koupil rohlík. A to neznáte moji máti, té se odmlouvat nedá. Ona jde na to totiž strašně rafinovaně. To se na vás příjemně uměje a už je s vámi ámen. A tak jsem tedy raději šel.
Šel jsem tak jako obvykle, v bílém tílku, červených trenýrkách a zelených gumákách. Mrtvola tam stále ležela a už byla v pořádném stádiu rozkladu. Ptáci, mouchy, červi a další všemožná havěť si na ni roztouženě pochutnávali. Musel jsem tu gizdu překročit, ale neudělal jsem ani krok, když se z té gizdy vynořila ruka. Vypadala hodně žensky a něžně. Pevně mě uchopila za lýtko, stiskla, že zastavil se mi až koloběh mé krve v oněch místech a její skutečně dlouhé drápy se mi zaryly až do masa. Ale co to povídám, přímo až po kost. Ale co to povídám, doslova skrz samotnou kost. A tak mi nezbývalo, než vykřiknout hrůzou, až mi z toho popadaly všechny tři vlasy, které jsem měl na hlavě a chuděrku, tu svoji mladou a tolik hezkou dvaa20cetiletou nožku tam zanechat. Ale co už, nic přece netrvá věčně a rohlík byl důležitější. Záviselo na něm naše přežití.
To jsme se vždycky sešla celá naše malá tříčlenná rodina ke kulatému stolu, na němž spočíval ten rohlík. Samotný, na květinkovaném bílém ubruse a přímo v jeho středu. Chvíli jsme se na něj jenom tak lačně dívali, načež jsme vzali nůžky na nehty a začali si vzájemně stříhat nehty na nohou. Moje maminka se na vás příjemně usmála a už byl s vámi ámen. To jste stačili jenom říci:
,,Au, mami” a palec levé nohy se už vám jen tak pohupoval ve vzduchoprázdnu, visíc na šlaše.
Rohlík byl pro naši rodinu proslulých Měrkovic velice důležitá věc... Symbol? No snad i modla.
Avšak sotva jsem došel k obchodu, zjistil jsem, že tam není. Ale stála tam hospoda, která se tam zase pro změnu nikdy dříve nenacházela. ,,Inu,” řekl jsem si, dám si po jednom až dvou pivkách.”
Vejdu dovnitř a koho nevidím, Marka Mikuška přezdívaného Pytel, Chleba, Ženáč. Přisednu si k němu a ptám se ho:
,,Marku, nemáš prosím tě sirku?”
On se na mě vážně zahledí a vytáhne z kapsy svíjející se růžovou žížalu. Je to strašně dlouhá a macatá žížala.
,,Pojď se raději přetahovat,” povídá mi Marek, ,,a už si ji dává do úst mezi zuby.” Je to jeho tuze oblíbená zábava, v níž dosáhl již všeobecně známé v blízkém i dalekém okolí tuze veliké proslulosti. Jeho mistrovství bylo obdivováno a dáváno za vzor i malým školákům, kteří se již naučili číst, psát a počítat - tedy určitě ne žádným analfabetům, jak se jistý čas mezi závistivci šuškalo.
,,Dobře,” směju se a kývám souhlasně hlavou, jen si objednám to pívo.
Křikl jsem na Šigiho a pak už jsem se věnoval jenom a jen Markovi. I přesto, že jsem věděl, že proti jeho manuální zručnosti a obratnosti nemám vůči němu pražádnou šanci, jsem si druhou část žížaly taktéž zastrčil do úst mezi zuby. Kdosi nám odpískal a už to začalo. Zápas Goliášů.
A raz a dva. A raz a dva. Bylo to velice napínavé. Začala nás povzbuzovat celá hospoda. Chvíli se zdálo, že vyhraju, ale to si Marek se mnou jen tak laškovně pohrával, pak ale přeci jen začal vítězit jeho um a předem jasné vítězství se počalo přiklánět na jeho stranu. Udělal mohutný hlt a už ji měl v sobě. Jenže ten jeho hlt byl natolik mohutný a silný, že jsem mu vlepil nechtěně francouzáka. Prostě mě to opravdu vcuclo i s tou žížalou. Marek si to však špatně vyložil, svalil mne pod stůl a začal chvatně osahávat oblast výskytu mého přirození. Usoudil jsem, že musím rychle pryč, než se to zvrhne v něco pro mě děsivého. Nečekal jsem už ani na to pivo a se slovy: ,,Ty sprosťáku jeden,” jsem mu vlepil facku, vytrhl se mu a vyběhl z té prokleté knajpy jako divý a splašený bílý králík s červenýma očima.
Právě na nedalekou zastávku k mému velikému štěstí přijížděl autobus. Naskočil jsem do něj, byl jsem celý zadýchaný. Když jsem se ohlédl, hrůzou se mi zježily oční bulvy. Marek Mikušek běžel za mnou, u čehož mi po sílal prudké vzdušné polibky, volaje:
,,Lásko, ach, moje lásko, počkej na mne!”
Byl na něj pohled k popukání. Neměl kalhoty a mezi jeho chlupatýma nohama se mu klimbalo něco, co vzdáleně připomínalo penis, jenže to spíš vypadalo jako nějaký sloní chobot. Bylo to prostě strašně přerostlé, až opravdu hnusné!! Na nohou měl už jenom bílé podkolenky ala hitlerjugend a kožené sandály. Jinak byl oděn v hezkou košili, z které šly ale vidět pro vybledle modrý svetr jen její čisté límečky.
,,Kam to bude, mladíku?” zeptal se mě rozesmátý řidič. Taky jsem se na něj mile usmál od ucha k uchu a řekl:
,,Washington, strýče.”
,,A máš dost peněz na cestu?”
,,Jasně, a vůbec se nebojte. Jen co tam dorazíme, tak se stanu prezidentem Spojených států amerických. To vám pak koupím velký dům a zařídím vám monopol na autobusovou dopravu po celých USA.”
,,Tak jo, tak si běž sednout,” načež zavřel dveře a rozjel se.
Jeli jsme asi tak dvě a půl hodiny. Cestou jsme už nikoho nepřibírali. Mí spolucestující byli všichni nějací divní a do jednoho měli na sobě svěrací kazajky. I ke mně nakonec přistoupili dva borci, a chtěli mi takovou jednu okrasu navléknout. Já je ale odbyl tím, že to je dobrý, že to určitě nějak zvládnu. Oni na to jen kývli, tupě se na sebe podívali a...
Dostal jsem jednu ránu zprava a pak druhou zleva, což zakončili pořádným hákem.
Probral jsem se až na lůžku v podivně bílé a značně umělým světlem prosvícené místnosti. Byl jsem připoutaný a právě se nade mnou nakláněla strašně ošklivá sestřička, která se snad pokoušela o úsměv, ale ať dělala co dělala, pokaždé ji z toho vylezl jen nechutný škleb. Ucítil jsem štípnutí. Můj svět se mi nějak ztrácel před očima a co si tak matně vzpomínám, cítil jsem se den ode dne otupělejší a otupělejší.
Do blázince mě jezdil navštěvovat jen Marek Mikušek, měl mě totiž strašně rád a chtěl mne neustále pusinkovat. Ale já byl pořád stejně jaksi na holky.
pro slabší inteligence: jde jen o vtip a nic víc. nicméně přeberte si to jak přeberte.
Petr Měrka, 2002, 18. dubna
|
