Jen blázni by mohli vyjít dnes večer do tohoto počasí. Zatahující se nebe nevěstilo nic dobrého. Mraky vířily po obloze jako zběsilí psi, až vytvořily neprostupný val nad krajinou. Vítr si jemně pohrával s listím a tvořil z nich malé víry. S každou minutou ale sílil, až se kmeny stromů daly do zuřivého tance a jejich listí byla neúprosně vláčena cestami.
Melancholickou krajinu se siluetami stromů, keřů a kopců ozářil blesk. Zanedlouho noc proťala rána jako z tisíce kladiv. Nastala vichřice. Na zemi se nebojácně spustily stovky malých kapek. Zuřící bouře nedávala přírodě ani lidem klid. Bezhlavě pouštěla kapky a silný vítr na jejich střechy, jako by to byli bojovníci, s jejichž pomocí nenechá nikoho spát. I jindy neústupný měsíc radši neprostupoval mraky, aby se nemusel dívat na tu spoušť co se vytváří všude kolem. Temná noc a mlha choulící se u zemi dodávala počasí na dramatičnosti.
Lidé se pozamykali v relativním bezpečí svých domů a z oken sledovali běsnění venku. Rány hromů a svištění vichřice byl občas proložen kňučením zatoulaných psů, či vytím vlků. Jinak venku nebylo ani živáčka, co by se pokoušel čelit nepříteli v podobě znesvářených živlů.
A přesto nocí uháněli dvě postavy. Jako by jezdci splývali se svými mohutnými koňmi. Mířili přes nedlouhou mýtinu k hlubokému, temnému lesu. Malé děti se strašili báchorkami o stvořeních, jež tam přežívají a dospělí tam nevkračovali ze strachu před nástrahami přírody.
. Uháněli jako o život před neviditelným nepřítelem. Možná jejich mysl propadla šílenství, nebo je něco pronásledovalo. Nebe se rozsvítilo a blesk ozářil siluety postav. Byli to dva muži.Ve tváři kamenné výrazy které nedovolovali pohlédnout do jejich mysli. Těla měli pokrytá tmavými pláštěmi, jež zakrývali z části i koně. Pláště se rozpínaly jako křídla. Jet ještě malinko větší rychlostí vznesli by se do výše jako ptáci a nesli by se napříč údolím. Jezdci se blížili víc a víc k lesu. Tlukot kopyt zchvácených koní tlumily rozmočené cesty. V mžiku vjeli do lesa. Ještě chvilku zavlály jejich pláště a zmizeli z obzoru.
„Zvláštní, “ pomyslel si poustevních a promnul si plnovous. Vítr zacloumal okenicí malého domku a ta narazila na kamennou zeď. Do světničky začalo proudit víc studeného vzduchu i velkých kapek deště. Stařík okenice zavřel a šel přitopit v krbu.
Sotva se před čerstvým polínkem vytvořila mříž rudých plamenů, zvenku začaly doléhat tlumené zvuky. Muž neváhal a hbitě znovu otevřel dřevěné okenice. Vždyť takovéto zážitky může snadno přidat do svých barvitých příběhů. Okenice se rozletěly a zarazily se o zdi. To co starý muž uviděl byl důkaz. Důkaz toho, že ti dva jezdci se nezbláznili. On na jejich místě by se schoval v nejtemnějším koutě světa, jen aby se zachránil.
|