Padá pomalu, jako by se měl zastavit čas;
padá na ženu, padá do jejich řas.
Žena nese cosi v dece,
je to matka, která nese dítě přece!
Nese dítě, co za nic vůbec nemůže,
a proti vůli své matky zhola nic nezmůže.
Dítko cítí, co ho čeká,
ono ví, kde ho jeho matka nechá.
Ona pokládá bezbranného tvora,
který jí k sobě zoufale volá.
Ovšem s klidem ona odchází
a jen černočerná noc ji provází.
Novorozenec stále volá,
je si jistá, že ho smrt brzy zdolá.
Nechává za sebou stopy odporného činu,
zatím v ní ale není místo pro jakoukoli vinu.
Je naprosto klidná,
vždyť jí čeká budoucnost slibná.
Už má po starostech
a přemýšlí o dalších známostech.
V době, kdy, času hodně uplynulo,
mrtvé dítě v její hlavě uvíznulo,
jako v pavučině moucha.
Venku si ledový vítr hlučně fouká.
Nemůže za nocí spát,
často vidí v temnotě něco stát.
Něco, co jí příšerně straší,
něco, co se kolem vznáší.
Najednou jí všechno šediví,
nicméně ona se ničemu nediví.
Vždyť zničila život v počátku,
což není zcela v pořádku.
Je nyní sama,
s tíhou se probouzí z rána.
Tíhou svého činu,
Když si konečně připouští vinu.
Vinu, jíž nelze smazat,
vinu, jíž se nechala svázat.
Má děsivé sny
a potemnělé dny.
Tíha na ni doléhá ze všech stran,
jedinou hudbou je krákot vran.
Matka/vražedkyně omdlívá,
sníh ji ihned pohřbívá.
Smutné verše doznívají,
vrány se té ženě posmívají.
Dva životy skončily,
aniž by se světem rozloučily.
|