Ústa nalinkovaná k dokonalosti nás straší při pohledu
vzhůru do oken.
A třikrát běda tomu, kdo si, schoulený v otrhaném kabátu,
zapaluje cigaretu
o dusnou atmosféru města.
A je to vůbec atmosféra?
A je to vůbec slovo?
Slova nás dostihla skoro na začátku.
Okna se lesknou výhrůžným
fialovým vztekem.
Až prvně pocítíme úder slovem
do slabin,
nebudeme již běhat nazí po lese,
ale sedneme si na pařez
a s děvčaty i chlapci si začneme
vzájemně třít
kolena, stehna, jakož i tápavě hledat něco,
čemu by se mělo říkat "pohlaví"
(kdy chlapci cítí, že jsou v nevýhodě).
Přestane nás to bavit po dvou minutách;
oblékneme se jenom do triček
a obřadně se jeden druhému
ukloníme.
Matně tušíme, že právě teď bychom měli
začít brečet,
ale náš věk a důstojnost
nic podobného nedovoluje.
A pak už jen mrknutím oka všechno
smažeme -
ti nejodvážnější se obléknou
úplně
a melou cosi o tlustém doutníku
mezi zuby,
přičemž se pokračuje v honbě
za ukrytým pokladem.
Nánosy vět jsou čím dál
mazlavější,
křik ostřejší a s bolavými
ostny,
a jak se vracíme k teď již
slepým, černým oknům,
ovládají nás
ukradená slova,
která tak neskutečně dlouho
skládáme do všech podrobností
vytvářejíce velejemné záhyby a tvary
barevného kaleidoskopu.
Je uvěřitelně špinavý a lechtá
na podbřišku
a ještě níž,
což si právě teď uvědomují
pouze děvčata.
Sen stal se skutečností.
|