Režisér Tomáš Vorel, kdysi populární zásluhou divadla Sklep, se v posledních letech připomněl Cestou z města a zejména Skřítkem, velice vydařenou „němou groteskou“.

Nyní přichází z novinkou nazvanou Gympl, na jejímž scénáři spolupracovali bývalý učitel Tomáš Houška a tvůrce graffiti Pavel Nosek. Už název a povolání scenáristů dávají jasně najevo, o čem se tady bude hrát.

Máme tu jedno současné pražské gymnázium, kde dělají studenti těžkou hlavu učitelům, učitelé zase studentům a možná nejhůře jsou na tom rodiče. Pozornost je věnována zejména dvěma mládencům – ty hrají režisérův syn Tomáš Vorel junior a idol dnešních teenagerů Jiří Mádl. První z nich nachází únik z otravného školního světa v malování graffitti po nocích; druhý, trochu naivnější „chlapec z dobré rodiny“ si chce tuhle kratochvíli jen tak vyzkoušet. K tomu řeší své problémy s rodiči, dívkami, opravnými zkouškami a posléze také s policií…

Gympl však není jen filmem pro –náctileté. Své si tu najdou i starší diváci, protože příhody,  které prý mnohdy pocházejí ze zkušeností spoluscenáristy, prožívali podobně snad všechny generace.

Postavy jsou ovšem, tak jak u Vorla známe, posunuty do mírně groteskní roviny – zejména to platí o učitelích, mezi kterými vynikají Eva Holubová jako ředitelka, marně se snažící všechno ukočírovat, a Jiří Schmitzer v roli češtináře, který při hodině svačí. Míra stylizace je ovšem různá – představitelé studentských rolí nijak nepřehrávají, zejména Vorel mladší, jemuž podobně jako ve Skřítkovi prostě postačí, že na plátně je. (Což není míněno jako kritika.) Trochu bezradně působí Tomáš Matonoha coby příliš hodný učitel, naopak Tomáš Hanák a zejména Zuzana Bydžovská přinášejí až příliš realistické, psychologické odstíněné portréty rodičů. Právě ona protichůdná pojetí herectví budou zřejmě tím, co může některé diváky na Gymplu odradit. Dodejme ještě, že řada dalších známých tváří se objevila v malých rolích – od režiséra coby školníka po Pavla Teličku v úloze inspektora.

Režisér film charakterizoval jako „trapnou“, případně „hořkou“ komedii. Ano, především se jedná o komedii, která bude diváky opravdu bavit, seriózní pojednání o stavu současných gymnázií či o graffiti od ní nečekejme. Ostatně, graffiti tu působí spíše jako víceméně neškodná kratochvíle, o jejíž hlubších kořenech se mnoho nedozvíme. Přesto tu občas nenásilně probleskne realita, někdy i v podobě nenásilného varování. Tragickou notu přináší zejména dívka, která si úmyslně fyzicky ubližuje, protože ji ničí rodinné prostředí (inspirovaná prý konkrétní studentkou jednoho ze scenáristů). Podobně je tomu se zmiňovanými postavami rodičů  v podání Tomáše Hanáka a Zuzany Bydžovské, kteří sklouzávají k despocii či alkoholismu.

Film trpí několika z běžných nešvarů současné české kinematografie – přílišnou délkou, natahováním pointy, občasnými hluchými místy a také příliš velkým množstvím postav, které se někdy smrsknou na pouhé epizodky. Důležité ale je, že Vorel opět přichází s tím, co se od něj očekává – opravdu vtipným příběhem s patřičnou nadsázkou. Většině diváků bude tohle, jak nasvědčuje návštěvnost filmu, stačit.