|
Otevřte bránu.
Otevřte dveře.
Otevřte okna.
Otevřte srdce.
Otevřte všechno!
Slyšíte?!
Otevřete se!
Vždyť kudy má se vrátit naděje,
když jsou dveře k srdci zavřené?
Cožpak smíme nutit lásku
zadními vrátky chodit?
Ne brána k srdci,
ale zadní vrátka měla zůstat zavřená,
upřímný cit nemusel by se hrbit,
naděje dřít si kolena.
Můra není modrý motýl,
nepatří světlu, ale tmě,
tmě černé jako pochybnost,
jež hlodá teď ve mně.
Proto odpusťte mi, prosím,
mou smutnou nejistotu,
že chodím tu beznadějně
kolem drátěného plotu
jímž pole lásky naší
je stále obehnané,
že strach mám o rostlinku,
když ostrý vítr vane.
Jsem větrem ošlehaný rolník
a má zkušenost je trpká.
Semeno jsem zasel,
však půda je as tvrdá,
nebo plevel růstu brání?
Bezradně tedy čekám...
Co sklidím?
Nemám zdání.
|
|
|