** (Srpen) **
Poznáš, že nedokážu to, co bych doopravdy chtěla – prosytit se, prosolit a nasytit těmihle životy – projít jejich tmavými, probleskujícími i prosvětlenými cestami a proležet v jejich láku.
Seděla na lavičce v úterý brzo po svítání, asi dvacetiletá, ještě v tak zvaném prvním mládí. Od přírody moc hezká, a mimo to přepečlivě načančaná v dívčím stylu plném uměle vyvolané nadýchanosti, lesku a upnutých látek. Zřejmě vyšla z prostředí městských dvorků a místních holčičích soutěží. Puberta se na ní ještě otiskovala promyšleně zkombinovanou a výraznou barevností laciného oblečení.
Nefalšovaná štíhlost, ladnost, mládí. Ráno.
Takovéhle dívky vychovává samozřejmé i vydobyté prvenství, které časem přerostou někam dál – k nějakým kdovíjakým mužům a ke kdovíjakým vztahům s nimi, ať hebkým nebo drsným. Věděla o síle gravitace, kterou jí propůjčuje hezké tělo a na níž leží štěstí a budoucí osud. A přitom jakoby se zároveň proti vší ženské logice očima odstrkovala od všeho a od všech – podle pravidel střežené samostatnosti.
Vždyť i pro nás je už teď nedostupná.
Stihla jsem pocítit jen nepatrný kousek její osamělosti a vzdálenou ozvěnu různých emocionálních dějů, v nichž porůznu vězí zajatá nebo zamotaná. Hlouběji než vítězství a prohry pulsovala živá, skoro viditelná orientace a vůle … a naopak až úplně nahoře zůstaly zakreslené stopy po minulých tancích přibližování a vzdalování.
Zbyl mi jen kratinký pohled do těch unikavých očí, do zvláštně prostupných a průzračných zelenošedých očí, kterými od sebe odvracela svět a jimiž svět stejně tak i pohlcovala. Nemůžu vyjít odnikud než jen od mizící vzpomínky na ty kulaté a doširoka otevřené chladné plochy. Jen se mi ještě vzdáleně vybaví obtažená měkká růžová ústa, která jakoby mlčky a nedobrovolně i ochotně zároveň mluvila o pleti skryté pod šaty.
Michal:
Ve středu toho světa v úplňku je měsíc
Kol lány zlatavých pampelišek, jichž je snad na tisíc
Zvolna přecházejí v řady kopců
Na travnatých úbočích volně pobíhají stáda
bílých arabských hřebců
Kruh se uzavřel
To jsou ty oči, jež jsem zřel
Jura: Některé květiny hmyz k sobě přímo zvou
Sama se nabízí podobnost s mimózou
Kámen: Nezapomenout
Jak je země v hloubce tvrdá
Takže mi z toho nevychází zase nic než jen určitá pevnost, určitá rozplývavost…
… a určité posuny a pohyby. Víc o tom říct asi nedovedu, ačkoli bych se ráda od kohokoli cokoliv dozvěděla. Klopýtala jsem parkem okolo lavičky, za ruku s Tebou a v každodenním neobratném kličkování mezi nervózními myšlenkami na práci. Chvíli jsme ji měli před sebou, pak po boku a nakonec se od ní vzdalovali, aniž by se samozřejmě někdo z nás tří jedinkrát za něčím ohlédl. A čas plyne a po pražských parcích a ulicích se už brzo rozvinou podzimní květy ticha, samoty, šera a nakonec i tmy.
|