Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
	tanečnice v zimě Autor: noa (Občasný) - publikováno 25.10.2007 (09:09:15)

Tanečnice v zimě

(z deníku)

Už kolik měsíců vstáváme za tmy. Zazvoní budík a za oknem se začnou rozsvěcet zářivky v protější ubikaci. Nechce se mi vstát a cvaknout vypínačem. Každé ráno stejně znechuceně zavřu oči a zkřivím obličej proti světlu, které je ostré, bílé a studí. Okno se promění v zrcadlo a já se v něm vidím den ode dne zchátralejší. No bože. Jak nechátrat? Šestkrát týdně deset hodin před monitorem, prokládáno přestávkami v kantýně, před spaním dvě piva, v sobotu čtyři, možná šest, no bože.

Začínám cítit klaustrofobii z toho věčného šera za okny a z nedostatku pohybu venku. Jenže kam, když v městečku chcíp pes a kolem jen ta přemrzlá placka. Před pár dny byl slunovrat, ale změna k lepšímu je v nedohlednu.

Jsou vánoce a s námi to jde s kopce, pozoroval jsem u večeře ostatní – zašedlé tváře, zapadlé oči a postupující letargie. Pracovní morálka upadá, tak jako to v téhle části roku bývalo doma. Přestože tady křesťanské svátky něco znamenají jen pro menšinu z nás. Dostali jsme krocana a podle výběru cigarety nebo sprchové mýdlo. Posedáváme v programovací místnosti a v klubovně. Nohy vrostlé do podlahy a hlava zamžená. Vánoční telefonát domů provázelo obzvlášť silné šumění a bylo to dobře. Nedokázal jsem zalhat, že mi chybějí.

Když jsme sem přijeli, dal jsem si nad postel Anninu fotografii. Ale pak – jak se její podobizna dívala pořád stejně, jak se odmítala pohnout, jak odmítala z papíru vystoupit a existovat, začala mě popouzet. Marný příslib. Potom začala šednout. Až ty stokrát prohlédnuté tahy ztratily veškerou významovou hodnotu. Po čtyřech měsících jsem ji sundal a na její místo jsem si pověsil fotku Mont Blancu – jižní stěnu.

xxx

Nový rok za námi a pracovní morálka se neobnovila. Museli odložit termín čtvrtletního plánu. Byl kolem toho trochu tyjátr, ale jak jsem se díval kolem, jejich vztekání se odráželo od zdi. Sem tam někdo zvedl obočí, pokrčil rameny – ale no jó, dyť makáme. Chlapi z různých zemí, domluva lámaná – anglicky, rusky, co kdo dá. Místní řečí umí málokdo, jen těch pár slov s kuchařkou – příjemná bába za okýnkem, klidný obličej a velké porce.

xxx

Nepotrestali nás. Nevzali nám prémie ani nezkrátili večerku. Dostali jsme „dárek“. Dostali jsme DAR!

Jak to jen popsat? Byla večeře. Normální, nic moc, ale ani hrůza. Trochu pokecat a do pelechu. A najednou to zašumělo a někdo cvakal vypínačem, až byla osvětlená jen zadní část jídelny. Pak se ozývaly kousky hudby, jiné než ty zdejší předpotopní hity pořád dokola. Pár vteřin a dost. A zase. A šumění. A očekávání. A pak vešla a tančila. Prý dar starosty města. Měl jsem vlastně vztek za to vytržení. Že klid je pryč – že to přesně chtěli a my jim to žerem i s navijákem. Pokleslé čelisti a před sebou noc plnou fantazií.

Vešla do jídelny, jako by ji obklopovalo mléčné sklo, jako by neviděla to šílené publikum zanedbaných chlápků ve zchátralých tělech. Postavila se tam s rukama nad hlavou a znehybněla a tak vydržela dlouho, nekonečně dlouho, než gorila z její ochranky trefila správný čudlík a pustila do reproduktorů exotické bubínky. Hýbat se začala pomalu, jako by se probouzela. Jako by s údivem zjišťovala, jak se která část těla dokáže ohnout, zavlnit, přemístit v prostoru. Dívala se dovnitř anebo na sebe se zaujatým, trochu pobaveným, potěšeným výrazem. Kroužila zápěstím, krčila rameny, vlnila se v bocích a drobnými krůčky si přivlastňovala větší a větší plochu jídelny. Popadl mě strach, když jsem si uvědomil, jak je svůdná, že někdo vyskočí a zařve něco oplzlého, že se někdo zapomene, vrhne se k ní, a ten fantastický zážitek že zadusí záda ve fádní kostkované košili. Nestalo se.

Díky, bože, a teď mě nech zapomenout, ať můžu aspoň chvíli spát.

xxx

Objevuje se skoro obden. Zatančí vždy jednu píseň a ochranka ji odvede. Nikdo neví víc, než že je to dárek od starosty města. Zřejmě s nadějí, že nám zvednutá hladina testosteronu zvedne pracovní morálku. A sakra že zvedá.

Vedeme silácké řeči. Odpusť bože, že ti tak špiníme tohle stvoření. Ale jsme takoví, jaké jsi nás udělal.

Ve skutečnosti mi připadá, že už bych se ženského těla snad ani nedokázal dotknout. Cítím se jako nekonečná sjetina, která se klopotně a nekonečně souká z jehličkové tiskárny. Vyschlý, šustivý, nudný, nezpracovatelný.

Přál bych si cítit fyzickou únavu horského stoupání. S tou představou usínám. I teď. S vypětím vší vůle plaším tanečnici a zaříkávám horské svahy, aby mě nepustily.

xxx

Viděl jsem to. Podala mu papírek. Takže kurva? Je mi to jedno, i když přece – ruší rovnost mezi námi. Dosud všichni stejně zdevastovaní a vyprahlí. Teď zřejmě někteří povýšili do naprosto odlišné sféry existence. Pro sebe bych to nechtěl, ale popouzí mě to dělení na oni (vyvolení) a my (debilové). Představa, že se kurví, mi kazí dojem z tance. Žerem jim to i s navijákem. Přistihl jsem se, že dělám přes čas. Buším do klávesnice jako o život. Chtěl jsem večeři propást a s ní i vystoupení, ale potom mě popadla panika, že ji skutečně neuvidím. Horečně jsem vypnul všechny přístroje a pádil jsem chodbami k jídelně. Rozrazil jsem dveře a skoro jsem ji porazil. Nekoordinovaně jsem brzdil a chytal ztracenou rovnováhu a přitom jsem se jí dotknul na ruce kousek nad loktem. Neúmyslně. Její kůže byla neuvěřitelně teplá. Takže je skutečná!

xxx

Když dokončí pohyb a na okamžik znehybní, je jako žulový kámen v travnaté krajině, tak pevná, povrch ohlazený staletími. Linie tak jisté, tažené zkušenou rukou. A když se pohybuje, je jako voda ve svých přátelských formách. Teplý déšť v listech. Jarní průtrž v kulovitých shlucích třešňových květů. Moře, když se povaluje u pevniny. Penízky na bocích chřestí jako šumí pěna na hřebenech přílivových vln. Hravě. Je jako kámen a voda. Díky, bože.

Z matky si taky pamatuju schopnost zastavit pohyb v nejzazším bodě a na zlomek vteřiny setrvat. Jenže matka byla spíš jako vysoká tráva – tenká stébla ohýbaná větrem. Přespříliš pomíjivá.

xxx

Počkal si na mě u snídaně. Nejstarší z nás, ale machr. Podal mi kousek papíru a řekl: For you, I guess? Na papíře stálo hrbolatým písmem: INTERNET? Podíval jsem se na něj a on dal ruce nad hlavu a předvedl parodii na vlnění v bocích. Kývl jsem. Kouká z toho malér, ale taky... šance. Napsal jsem na kus papíru zítřejší datum, číslo místnosti, která funguje jako internetová pracovna, a čas 21.00.

Mám trému, jako by o něco šlo. Rozčiluje mě to. Přál bych si, aby zůstalo jen u toho prvního, dokonale překvapivého tance. Ještě nepodbarveného fantaziemi nás všech. Přál bych si, aby se její tanec, pohyb, dal oddělit od těla.

xxx

Byla úplně jiná. Nijak krásná. Plná, středního věku, vlasy v dlouhém copu neumyté. Přišla v tlustých modrých teplácích a v roláku.

Internet není pro nás. Můžeme telefonovat z automatu na chodbě před jídelnou. Pošta chodí spolehlivě, s několikadenním zpožděním sem vozí anglické a ruské noviny. Ale internet je jen pro honoraci. Já mám klíč, protože moje práce se bez přístupu na síť neobejde. Ale nikdy jsem téhle výsady nezneužil. Až teď.

Nemluví žádným jazykem, který znám. Když se nadšeně nalogovala na hotmail, nedokázal jsem identifikovat ani písmo, kterým psala e-maily.

Stál jsem nad ní. Její blízkost byla příjemná. Tréma zmizela. Je to pozemšťanka, smrtelná, nedokonalá. Přál bych si ji potkávat během dne, občas prohodit pár slov, někdy si přisednout v jídelně. Vyzařuje z ní cosi uklidňujícího. Když tančí, má uvolněný, bezstarostný výraz, jako by dělala něco dokonale známého, co jí přináší uspokojení a v čem nečíhá žádná nástraha. A teď, v civilu, bez kouzla kostýmu a hudby byl tenhle dojem ještě silnější. Vyrovnanost.

xxx

Rána jsou lepší. Nasněžilo. Vlhkost ve vzduchu kreslí na okna. Napadlo mě, jestli i tady by se dalo normálně žít, nejen přežívat. A co by to vyžadovalo. Oholil jsem se a vzal jsem si čistou košili. O pauze jsem prohodil pár osobnějších vět s chlápkem u vedlejšího počítače. Žádná velká konverzace, byl na tom s angličtinou hůř než já. Zkoušel to španělsky, vypadá jako Indián z pralesa, asi Mexikánec nebo tak něco. Řekl jsem: Hispaňol? Maňana! Tak jsme se pobavili a zpátky ke strojům. Celkem obdivuju, jak náš nesourodý tým, který se o pauzách domlouvá rukama nohama, může fungovat. Ale tlachání mi nechybí.

Myslím na mámu. Že strávila půl života v krajině, kterou neměla ráda. Jestli mohla stesk po moři, bílých kamenitých plážích a dalekých pláních s vysokou žlutou trávou překonat. Kdyby bývalem chtěla. Kdyby u nás chtěla být doma. Kdyby ji nezrazoval cizí přízvuk, jméno a vrtochy, pro které vždycky odevšud trčela. Pocházela ze severu – tam, odkud byla, museli mít taky takovéhle dlouhé zimy s krátkými dny bez slunce.

xxx

Přišla a tančila dnes po třinácté. Je to měsíc, co se objevila. Pookřáli jsme, o tom nemůže být sporu.

xxx

Dnes jsme se nad internetem sešli podruhé. Oholil jsem se (podruhé v tomhle týdnu!) a vyžehlil (!) jsem si košili. Ona vypadala stejně jako minule. Žulová skála v travnaté krajině, na kterou padá déšť. Byl jsem rád, když mi podala další lístek s datem a tázavě zvedla obočí. Byla v tom pohledu obava. Kývl jsem. Budu tady.

xxx

V neděli jsem se svezl s těmi, co chodí na mše. Po pár kilometrech rozestavěné průmyslové zóny jsme dorazili do centra. Panelákové krabice, sem tam rozestavěná železobetonová kostra. Chodníky zastavěné improvizovanými přístavky, kde se někdo rozhodl provozovat jídelnu, správkárnu nebo videopůjčovnu. Nade dveřmi amatérské vývěsní štíty. Procházel jsem se městečkem a představoval jsem si, že bych tu měl žít. Ta představa mě děsila. A přece – je tu okolo třiceti tisíc stálých obyvatel! Na školním hřišti s prorezlým tělocvičným nářadím kopalo pár kluků do meruny. Navzdory mrazu. Navzdory všemu.

Myslím na Andulu, kdybych ji sem přivedl. Zábavná představa.

xxx

Sešli jsme se potřetí. Byla usměvavější. Když dopsala, řekla: oukej. Potom mi podala papírek: 21.3. 17.00. To bylo za víc než měsíc. Ukázala na dveře internetové místnosti, potom na čísla na papírku a řekla: I repay. I pay you.

Chce mi platit. A pomyslel jsem hned na TO. A pak jsem tu myšlenku zavrhl. TO by přeci mohla udělat hned. Čím tedy? Kdo ví. Snažil jsem se s ní mluvit anglicky, rusky, pár slovy místního jazyka i zoufalou pantomimou, ale neměla zájem. Usmívala se trochu pobaveně a vytrvale vrtěla hlavou: Sorry. Nedozvěděl jsem se, odkud je ani na jak je tu dlouho, ani jak se jmenuje, jestli je vdaná nebo kde bydlí.

xxx

Představuju si, že ji můžu mít. Jakkoli bych chtěl. A v představách končím u doteku, který jsem mimoděk ukořistil ve dveřích jídelny – měkká teplá kůže na paži kousek nad loktem. A dál se ostýchám.

Vzpomínám na jiné ženy, které jsem měl, jaké to bylo překročit hranici ostychu a užít si. Není jich mnoho, některé vystupují ostřeji, jiné jsou zamžené, až mě to překvapuje. Vybavují se mi nejrůznější okamžiky z těch různých vztahů a setkání a tělesných spojení – háčky na podprsence, vůně podpaždí, vzdechy, rytmus – různé rytmy v různých polohách a budím se zpocený. Ženská je od ďábla – frkám na sebe do zrcadla a šplouchám studenou vodu za krk. Tohle nemám zapotřebí.

xxx

Je pátek a já nevolal domů. Příště se vymluvím na špatné spojení.

xxx

Už tři dny se neobjevila. V jídelně to po večeři šumí. Co kdyby už nepřišla? Jak dlouho by trvalo, než bychom upadli zpět do novoroční letargie?

Nebo nám vymyslí jiný životabudič? Třeba trenažéry formule nebo ruletu? Zmocňuje se mě odpor z představy, jak snadno s námi můžou manipulovat. Jak je to snadné nahodit návnadu a včas uškubnout, aby se hovado nechalo vést kýženým směrem.

Vytáhl jsem zpod postele kufr a z něj hromádku knih. Přivezl jsem si dvě detektivky, Otu Pavla a Haška v debilním vydání s mrňavými písmeny. Mám rád tu pasáž o pucflekovi, co ve vlaku cestou na frontu sežere svýmu oficírovi všechen proviant. Dal jsem si ji před spaním třikrát a udělalo mi to dobře.

xxx

Zdálo se mi o cestě vlakem. Pražce, trafa, závory, náspy, obzory blízké a vzdálené. Pohyb. Pohyb a rytmus. Koženka v barvě vína. Kafe v termosce. Polomáčené sušenky. Znak Českých drah vyražený na odklápěcím víku odpadkového koše zavěšeného pod stolkem mezi sedadly. Přistoupili? Probudil jsem se a měl chuť brečet.

Když máma umřela, chtěli jsme jí s bráchou dát na hrob žulový balvan a kolem zasít vysokou zažloutlou trávu, co roste na baltském pobřeží. Aby se cítila jako v krajině, kde vyrostla a po které se jí nikdy nepřestalo stýskat. Nakonec na hrobě zůstal břečťan a bezcharakterní mramorová deska. Až se vrátím, napravím to. Vždycky jsme litovali, že máma umřela moc brzo, že jsme si toho hodně nestačili říct. Ale teď – některé věci s věkem vyplynou tak nějak samy.

xxx

A ráno zase jako troud. Začátek března, vstáváme do naředěné tmy. Mlíko nerad. Tahle rána jsou odpudivá jako škraloupy. Zavolal jsem Andule už v úterý. Byla překvapená, pořád si myslela, že se něco stalo. Nedokázal jsem jí to vymluvit a když jsem pokládal sluchátko, bylo mi jasné, že si začíná přehrávat katastrofické scénáře. Zatracená práce. Po večeři jsem si dal pět piv, přestože je úterý. A teď sedím pod studenou zářivkou a koumám, kde sehnat kus špeku, abych ráno neměl kocovinu.

xxx

Tanečnice už se asi neobjeví. Napadlo mě, že se jí třeba něco stalo. Zápal plic, horečky, mizerná lékařská péče v městečku. Co snazšího než onemocnět a chcípnout. Taky řešení.

Potom mě napadlo, že si přes internet zařídila, aby ji z téhle díry zachránili. Unesená sexuální otrokyně. Jen lituju, že jsem nemohl být přitom, když interpol vnesl do přemrzlého městečka trochu akce – helikoptéry, zásahovka v neprůstřelných vestách, vyplašení radní vybíhají s rukama nad hlavou a ze sklepů vyvádějí zástupy zavlečených ženských. Stejně jako chtějí město povznést naším hi-tech projektem, plánovali oživit obyvatelstvo čerstvou krví z dalekých zemí.

Fajn. Ale já přijdu o vejplatu – ať to mělo být cokoli.

xxx

Pořád neztrácím naději, že se ve smluvený den objeví. A jak se čas setkání blíží, přisuzuju jí stále větší schopnosti. Jako by mi mohla splnit cokoli si řeknu. Přál bych si, aby tančila jen pro mě. Ne, přál bych si, aby tančila pro sebe a já se mohl dívat. Kdysi, pradávno, ještě jako malí jsme byli s mámou na Saurově Carmen v nevytopeném kině. Ani nechtěli hrát, protože diváků přišlo málo. Byla zima, že jsme si radši nesedli a od začátku podupávali v uličkách mezi sedadly, zatímco na plátně prskal smělý toreador a flamengo hřálo aspoň vevnitř. Strašně jsme promrzli. Ale teď. Kdyby ona vyšla ven na studený dvůr a tančila, tančila stále rychleji, až by roztál sníh i permafrost a začala rašit tráva a my bychom svlékli krunýře a zatuhlost krků. Šedá by zplastičtěla a proměnila se v zelenou a modrou. Přál bych si, aby vynesla Morenu a utopila ji pod mostem.

xxx

Nikdy nepíšu o práci. A teď musím říct, že práce je dobrá (!) Jsme tu od července devátý měsíc a začíná se rýsovat cíl. Pár desítek chlapů v téhle severské díře, pár rychlých mašinek a vida, půjde to – bude to šlapat! Dneska spustili zkušební provoz základního levlu. Jestli se všechno povede... Úspěch hřeje jako dobře našlapaný piliňáky.

Oslavu ohlásili na 21. března. Věděla to? Znala plán? Objeví se?

xxx

Přišel jsem napjatý, zvědavý. Zdálky jsem viděl, že v chodbě není sama. Stál vedle ní snědý mladík. Gorila? Zvedla ruku na pozdrav. Usmívala se. Postrčila mladíka před sebe: My son. Work here. Cooking. Contract one year. Thank you. Podala mi balíček dolarů. Vrátil jsem jí ho zpátky. Rozčilovala se, začala zvyšovat hlas. Nechtěl jsem malér. Vzal jsem si ty prachy.

Potom mě zavedli do kuchyně, kde se chystala oslava. Nejen pro nás, ale i pro honoraci. Tácy obložené masem, sýrem a čerstvou zeleninou. Rafinované pomazánky na čerstvé bagetě. Karí na různé způsoby se zadní chutí kokosového mléka. Smažené závitky s černými houbami a sójovými výhonky. Chobotnice a krevety. Víno! You take. My son do. Usmívala se velmi hrdě. Kluk klopil oči. Ochutnával jsem. Byl to čistý požitek. Chvíli jsem váhal, zda to pochopí, a potom jsem řekl: Better than sex. Smáli se oba a pak i kuchařka, která se přišla podívat, co se děje, a které to přeložili bůhví do jakého jazyka. Povzbuzený tou úspěšnou komunikací jsem řekl: My mother, too, a dancer. Řekla: Yes. A měl jsem pocit, že mi vůbec nerozuměla.

Takže ona má dospělého syna. Náš sexuální symbol je zasloužilá matka. Ironie. A já pomohl naskočit dalšímu z nás – dalšímu mužskému, který si chce v téhle díře vydělat na šťastnou budoucnost. Má před sebou rok. Já už jen tři měsíce. Ale dnes je první jarní den. To půjde.

To půjde. Díky, bože.

Poznámky k tomuto příspěvku

ztratila (Občasný) - 25.10.2007 > Líbí se mi to. Pro mě problematická místa se lepší - jistá koženost. Druhá věc je samozřejmě výběr tématu a jeho uchopení - tam holt už máš vykolíkovanou trasu, ale to je dobře, ne? Ono jde  o to říkat, co chci a tak, jak chci. Psaní není sport, abys musela jediným směrem nutně zvyšovat výkonnnost nebo tak něco.   Zaujala mě pointa. Na první pohled na mě působí uvěřitelně - nevím proč mám ale pocit, že by do ní stačilo malinkatě rýpnout a sesype se. Doporučil  <reagovat

noa (Občasný) - 29.10.2007 > ztratila> no, nechtěla jsem, aby se s ní vyspal (banální a stydim se popisovat) - a pak jsem si vzpomněla, ze v Tomovi Jonesovi je taková učebnicová pasáž, kde se s kýmsi strašně přejí - líčeno teda gradovaně a se vší parádou, a interpretuje se to jako vlastně maskovaný sex (předpokládám, že tahle figura je nejen v Jonesovi) - tolik ku zrodu pointy :-) (nic do činění s tím, jestli se zboří či nikoli) - ale ještě jsem tam zatáhla mrtvou matku - decentně, doufám :-) <reagovat

jesenka (Občasný) - 25.10.2007 > líbí...někde se ztrácím...ale nevadí to.Dočetla jsem až k dobré pointě a pocit zůstal pravdivý,tělesný a příjemně zklidnující. <reagovat

noa (Občasný) - 29.10.2007 > jesenka> tak to jsem ráda. dík <reagovat

damika (Občasný) - 25.10.2007 > Ta minulá mě chytla od začátku až do konce.Tady jsem měla trochu problém se začíst, potom si mě to vtáhlo, ale konec pro mě nějak vyšuměl. Některé pasáže o tanečnici mi připadají krásné. Docela příjemné čtení. :) <reagovat

noa (Občasný) - 29.10.2007 > Damika> popisovanda tanečnice jsem si užila - jen jsem doteď na pochybách, jestli takhle může popisovat mužský hlas - snad jo :-) <reagovat

ztratila (Občasný) - 29.10.2007 > Mimochodem, četlas něco Zadie Smith?:) <reagovat

noa (Občasný) - 29.10.2007 > ztratila> chystám se na ty Zuby, ale zatím nečtla. proč? <reagovat

ztratila (Občasný) - 29.10.2007 > myslím, že by to pro tě mohlo být inspirativní:)   <reagovat

MiKa (Občasný) - 25.10.2007 > ano, jen pár drobných výhrad - akorát nějak nemám zrovna sílu je zformulovat :) Doporučil  <reagovat

noa (Občasný) - 29.10.2007 > MiKa> sem s výhradami! koukni, jakej je to propadák, a mně se zrovna tahle povídka docela líbila (ach, autorská ješitnosti) :-) <reagovat

MiKa (Občasný) - 1.11.2007 > noa> chci se omluvit za to, že nereaguju, ale jsem nějaká taková unavená a neschopná se hlouběji zamýšlet -- nicméně ráda tvou prózu sleduju a nechci, aby sis myslela, že na tebe kašlu, to vůbec :) <reagovat

MiKa (Občasný) - 11.11.2007 > jsem se vrátila, ale asi neřeknu nic moc moudrýho   co se mi líbí: působivě vykreslená atmosféra zapadlosti, zanedbanosti, jakéhosi divného úpadku (i ve spojení s těmi počítači, které jako by v lidech zabíjely vztahy), mechanicky běžícího života-neživota  -- v kontrastu se zjevením tanečnice a s tajemným vzrušením   co mi až tak úplně nesedí: konec, vím, žes chtěla záměrně zrušit kouzlo všední realitou, ale stejně mám pocit, že by bylo dobré dobrat se té pointy jinou technikou, jiným střihem -- ten konec se nevyrovná textu předtím - nejde o kvantitu, ale o kvalitu -- možná melu divně a nesprávně, nechci, aby ses mým názorem řídila, jen ti předkládám svůj dojem :) <reagovat

noa (Občasný) - 13.11.2007 > MiKa> děkuju!!! zkusím v konci zvýrazniz motiv matka-syn, ale nevím, jak se mi podaří znovu vpravit do textu - teď to nějak s odstupem nejde. (ale vidím taky, že je to ustřihnutý trochu hrr :-) <reagovat

stanislav (Stálý) - 19.12.2007 > takový napínavý a přitom monotonní, zajímavý Body: 5 Doporučil  <reagovat

Kostka (Občasný) - 27.2.2008 > Ten nápad: skupinka lidí od rána do večera přišpendlených k počítačům, jakýchsi tajemných "vývojářů" mimo civilizaci, pracujících přitom právě na technologii, tedy na něčem pro civilizaci - do jejichž mrtvolné vyplavenosti najednou vejde atrakce jak z nějaké pouti, cirkusový archetyp života, tanečnice... Tak tedy tenhle nápad, groteskní, absurdní, vychýlený, a přitom pořád blízký a srozumitelný, se mi líbí moc. Jo, je v něm jakási dráždivá bezedná komika. Nechci tu asociovat jména provařených autorů, snad si rozumíme, jde prostě o to, že ten nápad předjímá určitý styl, svět textu, který už mu nedopřáváš. Jak také jinak, když pro Tebe není příliš typický. Naplňuješ jej tedy pak už zcela po svém a to se pak, obzvlášť právě na tom konci, trochu tříští. Tak bych se aspoň ty trochu matné výhrady, které tu padly, pokusil uchopit já. Skutečně je to až ke konci (u slova "pointa" vřeštím a škrábu), kdy se nějaké zadrhnutí projeví, do té doby text teče, a najednou jsme trochu udiveni a snad i zmateni. Já ale myslím, že jde jen o druhotný příznak. Že problém nestojí mezi "tělem" a "pointou", že jde o rozpolcenost v samotném podání základního, podle mě již dost "stylotvorného" nápadu a na tom konci se to drhnutí jen teprve odhalí. Teď přece jen konkrétně k tomu konci. Vlastně celý ten závěrečný oddíl za třemi křížky mě, doposud upoutaného a spokojeně čekajícího na další vývoj či vyznění, najednou vyhodí a jaksi zradí. Nechytil jsem ani, co znamená, že hrdina pomohl naskočit dalšímu z nich - to jako komu? (Ale to klidně může být mou nedovtipností.) Nevím, co tam dělá ta hláška "better than sex", to je ze strany hrdiny vědomá narážka na původní předpoklad sexu, narážka, kterou chce s tou ženou sdílet? A jelikož, jak jsem řekl, se mi tak líbí prostý nápad "tanečnice v zimě", tedy v chandře umrzajících vývojářů, kouzlo toho nápadu jako takové, jeho poetika, pak mě vyústění a vysvětlení typu "to byste nečekali, kdo tahle ženská ve skutečnosti je", už tolik nebere. Ale nechci být tak striktní - nějaké překvapení tam snad místo má, jen z téhle jeho podoby jsem rozpačitý. Jinak ale moc fajn, "o tom nemůže být sporu". On ten nápad, jak o něm pořád tak mluvím, k celkové radosti vlastně dost stačí... :-) Doporučil  <reagovat

mifii (Občasný) - 3.12.2008 > bavím se, je to dobrý a nenudí mě to. Vůbec mi neva, že to není nepříjemný a zneklidnˇující(nejdou mi háčky, tak sorry;)) bavíš mě. A hotovo. Body: 5 <reagovat

maxima gali (Občasný) - 15.7.2012 > Ahoj , Noa, chodíš tu eš´te? Hľadám starých známych   Bo píšem román a ... barličky by to chcelo.   Hmmm. Hej, slabá som jak mucha a chcem dokončiť, napísať a hľadám cestu ako.   čavko, ozvi sa <reagovat

Zrušit obrázky    Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

<jméno   e-mail> Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + jedna ?