Gentlemen . . .

Bylo to již velmi pozdě když jsme se vraceli. Byla to právě ta zvláštní tichá, podivně prázdná chvíle, byl to ten čas, kdy je nebe stále moc temné na to, aby bylo ráno a málo temné na to, aby byla noc slavnostně jiskřící jako zrovna nalitá sklenka šampaňského. Šli jsme po provlhlém dláždění a nemluvili. Bylo chladno. Chlad  který jsme cítili byl však mimojdoucí, jako vše v té chvíli. Nic nebylo podnětem, nic nebylo vzruchem. Byl to prázdný, tichý, bledý čas, čas mezi nocí a úsvitem, čas, kdy nikdo mimo nás není v ulicích.

            Hleděl jsem do podivně mléčné tmy před sebou a kráčel stejným polomrtvým, položivým krokem jako ostatní. Kráčeli jsme vedle sebe, polomrtví, položiví a přece každý z nás jakoby kráčel sám. Ta prázdnota a to, že jsem, stejně jako oni, docela zapomněl, že mí druhové jsou tu se mnou, to, že se zcela vytratilo jakékoliv teplo onoho večera, snad jakoby se ztratilo i teplo našeho přátelství, obyčejné lidské soudržnosti, to vše a ta mléčná tma, která se mi v droboulinkých šedých zrnkách mihotala před očima, to vše mé srdce naplnilo smutkem. Zhořklo mi v ústech a obočí se mi svraštělo. Pomalu, docela pomalu jsem se rozhlížel. Tak nepřirozeně pomalu! Tak těžce, jak sochy, monumenty probuzené k životu otáčí svým starodávným tělem, když se zvedají z oblak prachu aby odešly vstříc světu, na který tak nesnesitelně dlouho musely hledět svýma strnulýma očima. Tak pomalu jsem otáčel svým tělem. Snažil se najít cokoliv, co by nadchlo, či snad probudilo, oživilo je nejlepší říct, mé smysly. Ale ta podivná mléčná tma mrtvé noci jakoby pohltila vše! Všechny barvy, zvuky, pocity a vjemy. Jediné, co jsem slyšel bylo šoupání Hektorových bot. Ach jak moc jsem se bál toho neznáma! Kam jdeme? Jakoby na nás mělo v mlze stoupající z řeky k našim smutně povlávajícím kabátů, k těm žalostným unaveným cípům, které připomínaly smuteční prapory, jakoby v té mlze číhalo nějaké nebezpečí. Nevyhnutelný konec.

A pak jsem si uvědomil, proč mám tak divný pocit. Už jsem věděl, proč věčně nebojácný muž, proč se teď tolik bojím. Bál jsem se neznámého. Bál jsem se toho, že přišel čas, kdy se má mezi námi vše změnit. Bál jsem se, že po čase hojnosti a štěstí přichází čas moru. Bál jsem se, že ta prázdnota všude kolem nás bude prázdnotou naší. Bál jsem se, tolik jsem se bál, že již naše přátelství nebude nikdy takové jako dřív. Ne z žádné jasné příčiny, ale prostě proto. Protože přišla mlha z Avonu a pohltila vše, co bylo - to se občas stává. Protože mi zhořklo v krku. Protože se Vincent ani jednou nezasmál. Ani jednou za celou tu dobu! Prosebně jsem se k němu ohlédl. I jeho tvář byla prázdná, unavená, tichá. Až přiliž tichá na Vincenta. Bál jsem se také proto, protože jsem tušil, že něco krásného odchází ale nevěděl jsem proč právě teď a tady, nevěděl jsem tudíž ani jak ten skvostný obraz vrátit zpět. Jak zadržet naší Sněmovnu lordů, která plynula mrazivým proudem a její barvy se rozmývaly do ztracena?

A vtom se ze tmy vynořilo něco, co bylo zprvu více sen než skutečnost. Své oči otevřel jsem ještě víc v to ocelové šero. Nic jsem ale neviděl. Naslouchal jsem bedlivě. Až se mi sevřelo srdce, když jsem cítil, jak ty zvláštní tóny probouzí mé smysly. Jakoby hrála má smutná duše, jakoby můj stesk vynesla oblaka říční mlhy vysoko do oblak. Neotočil jsem se k ostatním. Já sám, jen já sám jsem nechal naplnit kalich mé duše, rozkvést své srdce, nechat přijít rozbřesk k mé mysli. A teprve potom, zcela bdělý, obohacený a zářící jako dítě nad podivným zázrakem otočil jsem se k ostatním. Bylo tak krásné sledovat, jak i oni se pomalu probouzejí. A jak jsme se blížili, uviděl jsem z šera vystupovat přikrčenou postavu, jako kýl lodi vplouvající do přístavu. V matném světle se zaleskl plechový kastrůlek, rozeznával jsem drsnou tmavou látku starého vojenského kabátu. Pomalu, tak pomalu jak to jen bylo možné se naše těla zastavila. Nebyli jsme to my, kdo se zastavil. Byla to opravdu jen a jen naše těla. Zahleděl jsem se do modrých očí toho starého veterána. Bylo tak podivné sledovat jeho vrásky, vlasy světlé tak, že prosvítaly i tou ocelovou tmou tak jasně jako když září měsíc v úplňku. Jeho zašlé prsty se pomalu smýkaly po starých houslích. Jakoby hladil v poslední útěše přátele, které dávno ztratil. Tak smutná byla ta stará píseň pro padlé vojáky. A přece jistě bolelo ho jeho staré srdce, napadlo mě, a jistě jsem se nemýlil, ten stařec byl v té prázdné noci šťastný. Hleděl jsem do jeho blankytných novorozeneckých očí, díval se za jeho pohledem uplouvajícím kamsi do nebe a věděl jsem, že je šťastný, protože on nebyl s námi na chladném mostě. Byl se svými přáteli. Byl s nimi, bojoval, či ještě dříve, než oblékli je do zelených kabátů, šel s nimi po mostě, snad právě jako dnes mi, drželi se kolem ramen s cítili to přátelství, tu obyčejnou lidskou soudržnost.

            Stál jsem a díval se na něj. Usmíval jsem se a přemýšlel. O vojácích, o stáří, o veteránovi. O smrti a o tom, zda se přece shledá se svými bratry. A pak jsem ucítil to krásné teplo u srdce. Ohlédl jsem se. Vincent mi dal ruku kolem ramen. Hektor se o mne opřel z druhé strany. Snažil jsem se dohnat Vincentovy oči. Dlouho se na mne nepodíval. Až pak se zhluboka nadechl a obrátil se ke mně. Rty měl semknuté, přitisklé k sobě tak, až se z nich ztrácela krev. Rychle na mne pohlédl svým skelným zrakem, krátce pokýval hlavou a pak se opět rychle odvrátil. Poplácal mě po rameni. Stáli jsme na mostě, poslouchali tóny osamělých houslí a věděli, že naši Sněmovnu lordů nikdy neodnese Avon ve svých chladných dlaních.