Alternativní realita
Stojím na vrcholku hory a hledím do dáli.
Jakmile přivřu oči, vidím ten stále opakující se obraz.
Mladá žena s havraními vlasy drží v ruce bílý oblázek, stojí na kraji obrovského plochého kamene a dívá se do oblak.
Miluje a její vroucí láska ji dovedla na pokraj sebezničení.
Skočila z hory, ovšem nikdy na zem nedopadla, změnila se v bílého orla.
Sebedestrukce je mi tak cizí a proto otvírám oči, usměji se na motýla, který prolétl kolem
a pomalu sestupuji dolů. Jen tu vášeň máme společnou.
Skutečná láska srdce nedrásá ani nekončí životy.
Naopak.
Přináší hvězdné nebe a blažený pocit v srdci.
Vůni fialek i uprostřed zimy a tichou píseň.
Přenádhernou…
Může vést až do jiných světů. Tam lze prožít cokoli a někdy za temných nocí, kdy svítí jen pár hvězd nebo za bílého dne, kdy slunce pálí a nikde ani mráček, v určitý moment, lze zahlédnout svou druhou část v jiné dimenzi …
Nikdy se to nestalo a nebo naopak…
Co jsem ale nevěděla bylo, že žena, ještě než skočila dolů, se zadívala mimo sebe a zahlédla jinou ženu, která také stála na kraji srázu. Ta žena držela v ruce divnou věc, menší placatý předmět a malou úzkou tyčinku…
V jediné sekundě se naše životy protnuly a naše srdce bila stejným rytmem. Následující události však byly zcela odlišné. Přesto na obraz té ženy nikdy nezapomenu. I když jsme tak odlišné, máme společnou podstatu.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pohled té ženy jsem pochopila až po několika měsících. Dneska už vím. Vím, co mi ta žena chtěla říci.
Já jsem do propasti neskočila. Rozhodla jsem se setrvat v našem světě a neodejít do jiné dimenze.
Jednoho sobotního odpoledne jsem objevila svoje dávno zapomenuté dílo. Dnes vše dává smysl a zapadá do sebe. Tenkrát jsem tomu mnoho nerozuměla.
Lidé, kteří mají v sobě prvky sebedestrukce je velice těžké zachránit. Můžete jim kapat zázračnou tekutinu na jejich tělo a hladit je a hladit. Tišit jejich duši. Oni však jednoho dne z ničeho nic skočí…
Málokdo ovšem skokem do propasti projde do jiné dimenze. Většina lidí, téměř všichni zemřou. Dopadnou na zem. Neprojdou. Ti co prošli se již nevracejí a nesdělují svá poselství. Já, i když jsem na druhou stranu neprošla, vím kde jsou.
Mohu pouze tišit rány v srdcích a dát trochu naděje a doufat. To lze vždy.
Než se rozhodnete skočit do propasti, zastavte se a zamyslete. Někdy není lepší odejít, ale zůstat. Protože na druhou stranu dojde málokdo. A návrat již není možný. Bolest, kterou způsobíte těm, kteří zůstanou, vás bude provázet navždy. A nakonec působení bolesti jiným, způsobí bolest i vám. Proto se zastavte a naslouchejte vánku …
|