Okno. Opřela si čelo o studené sklo. A myslela si, že by měla přemýšlet. Že nastala chvíle, kdy se musí přemýšlet. Bez váhání. Ale ať se snažila jakkoli, nic kloudného ji nenapadalo. Nesměla však dát najevo, že na nic nemyslí. Zavřela oči. Nevěděla, jak se do této situace dostala. Netušila, kde se právě v tomto okamžiku nachází, neměla ponětí, jakým způsobem se v této místnosti objevila.
Ona: Jde nám o něco?
On: Ne.
Ona: Co tady děláme?
On: Jak to myslíš?
Ona: Nevím.
On: Víš.
Ona: Ty taky.
On: Asi ano.
Ona: Váháš?
On: Ne.
Ona: Nikdy?
Odlepila kůži od chladného skla a zaujatě si prohlížela okenní rámy. Ve spárách nebylo jediné smítko. Ani sebemenší zrnko prachu. Napadlo ji, že se pravděpodobně s ničím podobným doposud nesetkala. Pohybovala se v prostředí, ve kterém z oblohy padaly jakési prefabrikáty špíny. Celý její svět byl neustále zasypáván vločkami nečistoty. Okno.
On: Zřídkakdy.
Ona: Nikdy?
On: Nikdy.
Ona: Samozřejmě.
On: Netvař se tak.
Ona: Netvářím.
On: Nikdy?
Ona: (úsměv)
On: Co tady děláme?
Ona: My?
On: Ne.
Ona: Oni?
On: (úsměv)
Soustředěně si prohledával kapsy. Měl dojem, že v tento moment bude nejvhodnější hledat co nejjednodušší a zároveň nejefektivnější způsob, jak najít v kapsách vlastní ruce. Hledal systém. Tuto činnost považoval za zcela esenciální. Věděl, že musí vypadat zaneprázdněně, přestože nebylo možné zjistit, zda ho někdo pozoruje. Zády se opíral o stěnu.
Ona: To nebyla otázka.
On: Nebyla.
Ona: Oni?
On: My.
Ona: Váháš.
On: Nikdy.
Ona: Neumíš to.
On: Ty ano.
Ona: Nevím.
On: Vidíš.
Ona: Pořád.
On: To nebyla otázka.
Ona: (úsměv)
Našel dva prsty. Stála uprostřed osvětleného obdélníku. Potřeboval najít zbylých osm prstů. Bylo mu jasné, že nesmí přestat hledat, protože by tím mohl ztratit potřebný, ba dokonce nezbytný čas. Bez přestání narážel nehtem do švů. Stále tam stála a hladila všechno to světlo.
On: Některé situace nastanou nezávisle na okolnostech.
Ona: Mluvíš ze zkušenosti.
On: Pořád.
Ona: Je nutné oprostit se.
On: Ano.
Ona: Je nutné začít váhat nad zbytečnostmi.
On: Žádné esenciality?
Ona. Ne.
On: Umíš to.
Ona: Ty ne.
On: (úsměv)
Okno. Je zapotřebí získat čas. Neustrnout uprostřed světelných proudů, které se sice bez přestávky valí do všech stran, jakoby ani neznaly defenzivu, ale jejich jádro zůstává neměnné.
Ona: Jsme důležití?
On: Ve smyslu nepostradatelní?
Ona: Ve smyslu podstatní.
On: Podstata je nepostradatelná?
Ona. Občas.
On: Jen?
Ona: Jen.
On: Nejsme.
Ona: Co jsme?
On: Nedůležití.
Ona: Mělo by to tak zůstat.
On: Lze to ovlivnit?
Ona: Nevím.
On: Neměli bychom o tom mluvit.
Ona: Co bychom měli?
On: Kladeš nezodpověditelné otázky.
Ona: Každá otázka je nezodpověditelná, pokud je na ni nahlíženo pod ostrým úhlem.
On: Samozřejmě.
|