Anděl či ďábel,
kdo mě zachrání?
Kain nebo Ábel,
kdo mi v hříchu zabrání?
Temné mraky podobné mým myšlenkám
se valí mým směrem.
Já často se z nich vylekám,
neboť s nimi nepočítám předem.
Bůh a Satan v jedné osobě
mi přinášejí žal a nesnáze
v té nejhorší podobě.
Každý, kdo mě potkal, to ví nejsnáze.
Při hledání štěstí, nalézám smůlu,
která mě věrně provází,
to raději budu mít tělo napíchnuté na kůlu,
prosím, už to někomu dochází?
Vrásky se mi tvoří na kůži ještě mladé,
má mysl je stále více chmurná.
Místo v duši mám čím dál více slabé
a schválnost je pořád ještě vzpurná.
Postupem času zjišťuji, že jsem poutník osamělý
na své dlouhé cestě, kde není radosti;
kráčející poutník svým údělem oněmělý
na cestě života plného marnosti.
Jakéhokoliv rozptýlení
se mi slabě dostává věru
Nedostává se mi posílení
již v žádném směru.
Kdybych věděl, na co vlastně čekám,
za čím kráčím,
kdybych věděl, co vlastně hledám,
s jakým břemenem se vláčím.
Život s nesplněnými sny
ubírá se špatným směrem.
Protloukám se všemi těmi promarněnými dny,
kéž bych věděl, co mě čeká již předem.
Ke štěstí mi nepomůže ani rybí šupina,
natož kouzelný amulet.
V budoucnu čeká mě jen temná hlubina,
v níž budu spát nekonečně mnoho let.
Temná hlubina,
kde duše nešťastné stále bdí,
kde se tak nádherně usíná,
kde se tak báječně a prokletě spí.
Ten, kdo mě proklíná
a jehož tělo se závistí nabažilo,
na mě s radostí vzpomíná,
neboť se mi nedařilo.
Chmury mě posilují v domnění,
že vše je temné a beznadějné
a že se nic nezmění,
neboť radost je jako rozptýlený prach – jak zřejmé.
Foukne vítr a je pryč
se vším, co unese.
Jako odkopnutý míč,
který se od země povznese.
|