Tulipán, jenž ukazuje krásu svou světu,
tulipán, o němž bychom neměli říci žádnou špatnou větu,
květina, jež se důstojně se týčící
nad zemí tak hojně žijící.
Všimne si ho každý,
kdo má smysl pro krásu,
a zůstane v lidské mysli navždy,
ovšem pokud mu dříve nezpůsobíme zkázu.
Tulipán radostně životem bují,
jeho květy v podzimním vánku tak lehce plují,
avšak dokud je všude teplo
a na tulipán proudí hřejivé sluneční světlo.
Náhlý mráz je ale ukrutný,
svou zlou silou, jíž je tak urputný,
Mráz, nepřítel lásky a milování,
nemá s květinou žádné slitování.
Rostlina se chladem chvěje
a moc dobře ví, kam její budoucnost spěje.
Mráz ji bez milosti spaluje
a vesele se raduje.
Tulipán umírá, již nemá naději,
na všechno krásné zapomíná raději,
zoufale si přeje, aby jeho utrpení skončilo
a za žádnou cenu, aby se neprodloužilo.
Mrazem spálený tulipán
leží ve sněhu ponechán.
Již nikdy nepocítí paprsky sluneční,
sníh bude jeho závoj smuteční.
|