PRÁVĚ TAK . . .

Právě tak, jako když vychází slunce, pomalu jen tak pomalu a váhavě se probouzí, vytahuje paprsek po paprsku svou těžkou hlavu z mlhy, tak právě takové…

Právě takové, jako když si vaříte kávu a právě v té nejprozaičtější chvíli pohlédnete do parku a spatříte, tam kdesi za mužem sledujícím běžící psi, až tam, daleko za ještě prokřehlými stromy, to, co vás probudí a vůně kávy je jen vzdáleným polibkem, vzpomínkou, která je víc než skicou, něčím zpola zapomenutým, druhými třetími houslemi v tom skvělém okamžiku, v tom, čemu za pár vteřin sami nebudete věřit, když se snažíte dokořán otevřít své oči, své srdce, svou kůži, když vaší tvář zalije mandarinková záře, tak, jako se lije med, a vy musíte přece mhouřit oči, aby jste neoslepli, tak právě tak…

Jak jen se dá popsat ta chvíle, snad zvláštní víc čímkoliv jiným, než právě tím jediným, co se na ní dá popsat. Ta postava je jediným bohatstvím té chvíle a přece vím, že to nebylo tím, co jsem viděla, ve vzteku a zoufalství musím psát jen o tom, neboť víc nevím, neznám , neumím. Nechci, tak moc nechci, ale nemám jinou možnost. Neudělám-li to totiž, stal by se ten hřejivý okamžik vzdálenou vůní kávy, zpola zapomenutým polibkem, méně - -než skicou.

A tak si tak říkám, źe právě tak, jako bych měla vzpomínat na své první rozostřené Vánoce, na první smích i pláč, stejně jako na každý další, stejně jako bych měla zaznamenat každý okamžik života, který byl něčím plný, každou chvíli, kdy jsem něco cítila, měla bych zaznamenat i tento. Snad bude prvním, snad bude posledním, snad ani nebude a ani nebyl.

 A tak znovu to ráno, ještě chladné, trochu pošmourné, říkávalo se kouřmé…kouřmé, jak pohádkově to jen zní. Bylo nebylo…ne, kouřmé to ráno opravdu nebylo. Jen trochu vlhké a trochu asfaltové. Tak právě tehdy, právě tam se rozsvítilo slunce. Vlastně ještě ne tehdy a ne ještě tam. Tam bylo jen chladno a bylo pěkně z toho, že je zase jeden dlouhý, nepříjemný úkol za námi. A ulice byla najednou tak velká, a silnice se táhla do nekonečná, jako pásy lékořice. Jak jen je smutno člověku, který tam, kde není nikdy sám nevidí najednou jedinou tvář, kterou by znal, nebo si alespoň mohl říkat, že snad zná, nebo si jen přát, aby znal. A pořád bylo chladno, tak vlhko a nechtělo být ani trochu kouřmo, aby člověk mohl snít. A trochu foukal vítr a nevlídno bylo - právě tak.

A snad to byla vůně, něco povědomého, něco z dětství, řekněme, ať příběhu, popisu hezkého východu slunce dodáme trochu romantiky, co vedlo mé kroky, lépe kroky človíčka v tu chvíli docela nejistého, docela opuštěného. A byly to minuty, snad vteřiny. Právě ty vteřiny mi nedaly promeškat můj východ slunce pro ten den a pro mnoho dalších.

A ta nejistota a ten strach, daly mi jít delší bezpečnější cestou. A ještě jsem ani necítila vanilku, ještě jsem ani neviděla cukrárnu a proti mně šel muž, s širokými rameny, podlitýma očima a různě pokřiveným a přetékajícím obličejem. S hlavou trochu nakloněnou a obočím staženým do ohromného vzteku se duněl ulicí, jako ženoucí se mrak a tlustými opuchlými prsty si do velké tlamy cpal něco sladkého. Jakoby se zlobil na ten dort, jakoby se zlobil na sebe, že si ho dopřává. Nevím, co to bylo, ale šel z něj strach. Připomínal starého rozzuřeného býka a já mu pohlédla do těch podlitých očí! Nebýt takový slaboch, otočím se a jdu zpět.

            Jak je to zvláštní, že těch nejkrásnějších, ne, to svádí k významu jen estetickému, tak tedy těch nejzázračnějších věcí, ať nahradíme nepřítomné kouřmo, si nikdy nevšimneme hned. Chvíli to trvá než se lidská mysl nadchne, než se nechá okouzlit, než si Řekne, že by se něčím okouzlit mohla nechat a pak jen hledá čím. Větrník to asi nebude. Punčový, dva indiánky a snědá opálená marokánka. Tak, právě tak…

Když nic neděláte, nejlépe si všimnete vycházejícího slunce, když jen tak sedíte nebo stojíte. Jeho nenápadné koróny nad chladným obzorem. Jeho bledě zeleného, trochu azurového lněného kabátu. A tenkých žlutooranžových nášivek na rukávech. Těch tenkých proužků, které jistě něco znamenají, a když ne, tak mě nechte myslet si, že mají význam a napsat pro ně vlastní příběh. ,,O dvou tenkých,žlutooranžových nášivkách“. Zní to docela laškovně, ale mělo by v tom být něco naléhavého a tragického. ,,Oranžové nášivky jimiž se dralo kouřmo“. Kouřmo není ten nejlepší hrdina, neboť se nikdy nikam nedere. Žádný poctivý hrdina se nikdy nikam nedere, ani ten náš. Ze všech hrdinů nejpoctivější. Snad lepší název obstarám těm knoflíkům, těm světlým, až panenským, řekl by patetický básník, stříbrně se lesknoucím knoflíkům jen lehce provlečeným v hrubé látce. Jakoby ze znaku Červeného kříže ta snaha o drama smyla všechnu barvu. Opusťme patetického básníka, ať hledá hlubokou bolest pro našeho poctivého hrdinu. Stačilo by jej vyslat do světa, tam je mnoho dramat a mnoho bolestí pro každého poctivého hrdinu a pro každého o to víc, jak málo jich jen zbylo.

A právě, když začínáte zapomínat na tu vůni kávy, co se vám vinula dutinami, ne , snad jí v ten okamžik ještě cítíte a snažíte se přitáhnout jí ke své mysli víc než ty bledé ruce mladých židovských prodavačů mýdla, ty ruce unavených pradlen, ty ruce mrtvé Ofélie, které ještě spočívají v růžích. Těžko by ale, ubohá, a tajemná a kouřmá, trhala kdesi růže, to spíš vřes a žebříček a boží krev a spousta ostré luční trávy bude to, co provonělo její ruce. A pod tou rybí blánou…Vzpomínáte, jak vám dávali kapří duši na hraní? Kdyby jen každý člověk měl duši velkou alespoň jako kapr. Tak právě tak, právě tak byly bledé ty ruce a pod tou kapří duší, rozbíhaly se, utíkaly drobné žilky, tak křehké, že se bojíte, že se jednou roztříští jako sklo. To tenké sklo, z jakého se dělají sklenice na šampaňské. Vypadalo to, jako by na počest kapří duši vykvetl pod ní šípkový keř. Vykvetl ale jen větvičkami. A ve své šedomodrosti, jak to jen svádí napsat kouřmé šedomodrosti byl ten šípkový keř, vinoucí se mezi prsty právě tak krásný, jako je v zimě, když vypadá chudě a opuštěně. Jako ten poslední žebrák, spíš jako děvčátko se sirkami, jako kdosi, kdo se tiše modlí, jako unavená matka, co sedí u svého nemocného dítěte. Ty dlouhé jemné ruce odnesly mou vůni kávy. Nezbyla z ní ani matná skica…

Jak jen se dá popsat dojemnost neznámého člověka, aby se člověk nestal patetickým básníkem. Jak jen popsat něco, co má k člověku jen velmi daleko, ne dokonalostí, jen charakterem, ne však povahou, o té nemůže být řeč, neboť každý slaboch s fantazií si do těch hezkých omalovánek kreslí vlastními barvičkami. Marně si vzpomínám, co ve mně kdy vzbudilo tolik soucitu, opatrovnické lásky, ale i úcty a bázně, co mě nutilo k takovému podřízenému odstupu a přitom nestudilo, ale hřálo, jako zahřeje dobrý skutek (tehdy víte, že jste udělali, co jste měli, ikdyž každý by to možná neudělal) nebo, buďme upřímní, to, když si po těžkém dni konečně vydechnete, protože víte, že jste udělali, co jste mohli. Každý dělá dobré skutky, ani o tom neví. A ten, kdo o nich příliš přemýšlí se potom stydí, nebo by možná měl.

Jak se dá ale nezkoumat něco takového, nepátrat po něčem pozemském v tak něžné tváři. Každá věta, kterou napíšu nevystihne, čím jen byla tak zvláštní. To jen to, co patetický básník ucítil, tu zdrženlivost, nedotčenost, povznesenost nad všechnu tíhu světa. Tu čistotu a jasnost v každém paprsku slunce, to světlo pod víčky a pod těžkými řasami, to světlo z koutků očí. Jemnost, průsvitnost, ta dálka… jen nechte hledat slova, které stejně nenajdou. Zatajte dech, uchopte své srdce a stiskněte ho tak, jak dokážete, aby  jste ucítili a přece se neporanili. Ta tupá, snad ani ne bolest… teď víte alespoň skicu z toho, o čem mluvím. Ten úžas, vidíte něco nového. Světlo. Světlo. Slunce vyšlo. Mhouříte oči. Kde jen je káva. Ještě pár vteřin než  se zázrak rozplyne, než nebude už východ slunce. Těch posledních pár vteřin naprostého oslepení. To je ta chvíle, kdy vám slunce svítí do srdce. Snad i do vaší rybí dušičky a vy nikdy nezapomenete. Bude vás hřát ještě dlouho, svítit vám, kdykoliv jej v sobě rozžehnete. V těch sekundách již víte, že se blíží konec a že se nic takového již nikdy nebude opakovat. Snad znovu uvidíte někde vycházet slunce, ale nikdy, již nikdy to nebude tak - - …právě tak.