Když pomineme organisaci hromadné výpravy na promítání kreslených filmů a variaci na staročínskou básničku ve školním časopise (byla věnována naší chemikářce a podepsaná nickem Li-Pid), začíná má kariéra kulturního pracovníka až někdy v osmnácti letech.
Stal jsem se tenkrát prvním kavárníkem na Špejchaře. Pak tam i za mnou začali chodit kluci a holky, vytočilo se dost piva -- a myslím, že po mně už tam nebylo možné honosit se takovým nóbl titulem. Kavárník. Všichni ostatní už jenom točili pivo.
Kromě toho, že jsem lidu nabízel kulturu pití kávy (jsem školený a diplomovaný kavarenský povaleč), krom toho, že jsem pozvedal hudební vkus našich náštěvníků, dělaly se na Špejchaře taky výstavy. Obrazy s kouřem cigaret rychle sály patinu a po měsíční výstavě z nich byla díla starých mistrů. I u těch, kteří vystavovali vůbec poprvé. A že se debutantů ty roky rodilo.
K dobrému tónu mezi intelektuální mládeží patřilo zajít na Špejchar, pokouřit, popít, poklábosit s ostatními, případně profesionálně pár hodin tiše protrpět. Ach, vy existenciální úzkosti!
Myslím, že zrovna točil pivo Hňahňa (blahé i neblahé paměti), když nejprofesionálnější z trpitelů, Erchás z občanského sdružení Malá beseda, tuším byl to on, přišel s touhle umělecko-dobročinnou akcí:
Pomožte potřebným, pomožte anonymně a pod rouškou noci. Bez nároků na odměny na tomhle světě. Básníci a básnířky, seřízněte brka, napište Poézii a dejte nám ji do schránky. My z ní uděláme knížku a naši umělci výtvarní si z vašich textů vyberouž a splácají nějaký obraz na téma. Výstava bude na Špejchaře, co se prodá, jde mentálům. Knížky tam budou ležet na pultě, a co se prodá, výdělek půjde mentálům.
Obrazy byly strašidelné. Ono taky v propozicích výstavy stálo něco o tom, že text básně musí být v obraze přímo zakompovaný. A tak na každém ležel nenápadně otevřený dopis nebo rovnou nápadně rozložený pergamen. Myslím, že se asi neprodal žádný. Knížky po pajsce asi taky tak čtyři.
------------------------------------
Uplynulo pár pátků a ze Špejcharu odcházel nájemník, byl to pán trochu nakřivo a dlužil všude, asi bylo jasné, že zvlášť dlouho nemůže trvat. Hospoda se vyklízela a já u popelnice sbalil pantofle a bednu asi padesáti knížek s titulem Bezejmenné básně. Umění pomoci. Nevěděl jsem, co s nimi budu dělat, ale bylo mi jich líto. Nejsou ničím zvlášť dobré, zajímavé asi macimálně bizarními okolnostmi vzniku, ale přece jenom – je za nimi úmysl, třebas prapodivný, ale v jádru dobrý. A jsou to verše povětšinou blbé, leč – útočí silou nevyvářené upřímnosti.
Dneska vám tady servíruju skeny. Tenhle text má sice v názvu ediční poznámku, ale můžu poznamenat maximálně to, že texty servíruju v pořadí, v jakém jsou v knížce, že jsem je nijak neupravoval, že jsem respektoval pravopisné, typografické, věcné i ostatní chyby, které v nich jsou. Jen na jednom místě publikuju jeden text, v knížce rozdělený zjevným omylem na dva, v kuse. Tak jak byl nepochybně anonymním autorem zamýšlený.
Kdyby někdo snad měl o sbírku zájem, pár kousků ještě mám. Rád se jich za padika zbavím. A padíka čestně předám v Ráčku, rakovnickém domově pro mentoše.
Všem anonymním autorům, jejichž práv se vlastně touhle publikací dotýkám, se omlouvám. Byl bych je požádal o svolení, kdyby – nebyli tak anonymní.
Hezké čtení přeje váš
Ing. Editor
Pozn. z 9. ledna: Při opravování banálního překlepu se mi zakousl Totem a půlka tohohle textu se ztratila. Rekonstruuju ho zhruba z hlavy a doufám, že jsem na nic nezapomněl a že obsah zůstává zhruba stejný.