|
| |
 |
Jeden den na AMU.
Autor: petr kurka (Občasný) - publikováno 2.4.2002 (09:37:32), v časopise 12.4.2002
|
|  |
Jeden den na AMU.
Zdál se mně velmi zvláštní sen. Studoval jsem v něm na AMU. Zda konkrétní obor nebo hru na nějaký hudební nástroj, to už nevím, ale pořád jsme tam jenom hráli. Hráli jsme jednu písničku, profesionálně složenou a aranžovanou. Hrál jsem na klarinet, přestože na něj hrát neumím. Tadadú – tadadú – tada-dú – tadadú-ú (poslední "ú" šlo do hloubky). Ta písnička měla poměrně jednoduchou melodii, ale byla nádherně harmonicky zpracovaná. Pořád ještě mně znějí v uších akordy a základní motiv klarinetu. Hrát umím – ale jen na elektronické klávesy Casio. Dokonce i skládat, ale tady narážím na vlastní ne-dostatky: neumím zahrát to, co jsem schopen vymyslet. Adepti hry na klavír mívají jakési etudy na cvičení nezávislosti rukou – aby žák uměl každou rukou zahrát jiný rytmus. Tohle jsem se nikdy nenaučil. Hraji na klávesy metodou zpěv + kytara. Používám i stejné noty. Nejnižší oktávu kláves přepnu na do-provodnou klávesnici a levou rukou hraju akordy podle značek. Pravou rukou hraju melodii. Vím, že takhle nejdou zahrát akordy od noty H, například Hmoll, H7 atd. Tyhle akordy na doprovodné klávesnici ve skutečnosti zahrát jdou, ale musel bych se naučit prstoklad obratů těchto akordů. Jednodušší pro mě je přepsat si celou písničku do tóniny, kde se H-akordy nevyskytnou. Pokud skládat, tak v Cdur, Gur, Ddur nebo Fdur. Umím však skládat i v d-moll a v a-moll – obě mollové stupnice se používají tak-zvané harmonické, tedy se sedmým tónem zvýšeným o půltón. V přirozené mollové tónině (takzvané aiolské) je například známá ruská píseň Políčko pole. Není to píseň lidová, složil ji ve válce skladatel jménem Knnipěl.
Když jsem na svých klávesách zvládl základy harmonie, zkoušel jsem pro své potěšení i skládat. Stejně skládat, jako jsem uměl hrát. Levou rukou akordy, pravou rukou melodii. Popsal jsem svými skladbami několik notových sešitů, než jsem toho nechal, ale bylo to krásné. Představoval jsem si, že se moje pís-ničky hrají. Je to nesmysl, protože dneska si každá pořádná skupina skládá svůj vlastní repertoár. Sku-piny se tedy liší od sebe zejména vlastními skladbami, protože své nástroje a zpěv ovládají většinou mistrně.
Byl to tedy jenom sen. Nesplněný sen, ale velmi krásný sen. Ta píseň mi pořád v uších zní... Tadadú – tadadú – tadadú – tadadú-ú (poslední "ú" jde do hloubky). Pak jsem se probudil, ale píseň mi v hlavě zů-stala. Už mně z paměti vypadla harmonie, ale tu je možné dotvořit. Melodie stále zůstává. Stále mi v uších zní -- Tadadú – tadadú – tadadú – tadadú-ú (poslední "ú" půjde do hloubky)... půjde do hloubky – do hloubky – a pak přijde probuzení. Na klarinet opět hrát neumím !
|
|
|
