Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 6.11.
Liběna
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Lilie
Autor: Loser82 (Občasný) - publikováno 24.8.2007 (01:16:55)

Věděla jsem, že už nespím, ale pod prsty jsem dál cítila jejich studené tváře, ledové hrany jejich obličejů - - oči jsem se bála otevřít, protože jsem tušila, že když to udělám, ten pohled rozmačká moji duši a zahubí mě.

Neboj se, Lilie, zkus alespoň jednu, podívej, všichni to už zkusili. Nebo se snad bojíš?
Nebojím, odpověděla jsem rychle, vytáhla jsem z hrnku jednu houbičku a otáčela ji v ruce, vypadala jako buclatá dětská tvářička, to mě pobavilo, usmála jsem se. Schválně jsem si ji prohlížela tak, aby viděli, že se nebojím vůbec se jí dotknout, protože už jen to hodně lidí nedokázalo, a pak jsem ji zvedla a ukázala nad hlavou. Vidíte, smála jsem se, nebojím se na ní sáhnout. Napadlo mě, že teď snad konečně uznají, že mezi ně patřím a pozvou mě k sobě. Lucie se ušklíbla. Nedokáže to, řekla. Viktor ji objal a řekl: Ne, zlatíčko moje, nedokáže, ale uvidíme, uvidíme. Pak se chytili za ruce a mně se rozbušilo srdce, tolik jsem je oba milovala a chtěla stát mezi nimi, aby mě líbali a mě aby objímali, aby mě chytili za ruce - být zase s nimi, nerozlučně. Podívejte se na mě, vyhrkla jsem, rychle strčila houbu do pusy a bez jediného kousnutí ji spolkla. Viktor viděl, jak to dělám, Lucie měla ale oči zavřené; byla jsem ráda, že alespoň jeden z nich mě při tom viděl, protože on to řekne tomu druhému a budou to pak vědět oba dva.
Smáli se. Nahlas. A pak se dali do pohybu, ale nešli, spíš pluli někam pryč a já stála uprostřed ulice a očima jsem mířila schválně jinam, to abych se nemusela dívat, jak se mi vzdalují. V okamžiku odletěli strašlivou rychlostí po kluzké dlažbě někam hrozně daleko a s jejich odchodem jakoby se i svět kolem proměnil, celý na chvíli zčernal, a pak se rozzářil jasným světlem, a v tom žhnutí jako kdyby se z něj pomalu oloupala všecka tíha času a on před mýma očima omládl.
Spatřila jsem postavu za příkopem.
Maminko! vykřikla jsem, ale nic nebylo slyšet - jako bych byla němá. Na druhé straně ulice byla za lávkou přes potok u starého domu zahrada, ve které stála moje maminka a držela za ruku malé děcko. Ten dům vlastně ale teď už nebyl starý, dokonce v místech, kde byla dřív namísto plotu jen šedivá polámaná prkna, se teď bělostně leskly nové laťky. Vyběhla jsem k mostku a přeletěla ho jediným skokem, necítila jsem nohy, jako bych se vůbec nedotýkala země, celé svoje tělo jsem vlastně necítila, bylo lehké, jak složené z trhanců horkého vzduchu. Maminko! Maminko!
Lilie, pojď ke mně, čekám tady na tebe! ozýval se její hlas a já pospíchala, ale nohy mě neposlouchaly. Neboj se, Lilie. Snažila jsem se přeskočit plot, jenže moje tělo mířilo proti němu, až jím pak prošlo, jako oblak páry se roztrhalo, a potom zase spojilo a já pokračovala zahradou a postava mojí maminky se mi vzdalovala, až zmizela za rohem toho nového krásného domu. Pomalu jsem došla ke stavení a nakoukla opatrně za roh. Na háku na domě tam viselo lidské tělo přehozené bílým hadrem, viděla jsem jen šedivě studené ženské nohy. Lilie! volal mě její hlas, vábil mě, Lilie! Lilie! Nešlo udělat krok zpátky, nemohla jsem se otočit a utíkat pryč, jak bych to byla chtěla, moje vzdušné tělo mě neposlouchalo, musela jsem jít dál a sundat ten závoj, podívat se na její strašlivě pokroucenou tvář a sáhnout na ni.

- - Propadla jsem se ze sna do limbu a rozechvěla se děsem, věděla jsem, co je to za místo, znala jsem dobře tohle předpeklí mezi rozjasněnou myslí právě probuzeného a popelavě zastřeným zlým snem, znala jsem ten strašlivý pocit nebdění a nesnění - - něco pak zle zaskřípělo celým znovuzrozeným vesmírem a já se rozplynula do kovově páchnoucí nicoty.

- - - Utíkala jsem zelenými zahradami pořád dál a pronásledovala v rozčilení to dítě, které jsem viděla prve s mojí maminkou. Věděla jsem, že jsem to já, poznala jsem vlastní tvář, i když byla umouněná, špinavá, i když vypadala spíš jako odraz v hladině zkalené vody, ale věděla jsem, kdo to je, byla jsem to já. Utíkala jsem mezi kmeny a nechala své oblačné tělo prostupovat proužky paprsků slunečního světla, pomalu jich ubývalo, až se v hustém stromoví rozprostřelo šero a já pokračovala stínem ze svahu k malému rybníčku, který jsme měli kdysi na zahradě, a který už taky dávno zasypali - - jako obrovský hrob... i když to ale nebylo tak daleko v zahradě a nebylo to pod žádným kopcem - možná jako kdyby to byla jiná zahrada, jiná vodní hladina, jiný svět, mladší a půvabný, průzračný a neposkvrněný, bělostně čistý, jako květ té rostliny s překrásným jménem - s mým jménem. Lilie! Děcko se smíchem uteklo do vysoké trávy a já uviděla v dálce ve světle za tou trávou dvě jabloně, které můj otec v žalu porazil už hrozně dávno. Hrbily se osamoceně nad cestičkou k rybníku, holé a nemocné, jako jsem si je pamatovala. Přidávala jsem do kroku, zrychlovala jsem, až jsem nakonec utíkala, protože vnitřní hlas mi říkal, že se přihodí něco strašného, jakoby znovu - Stane se to zase! šeptal děsivě. Zas! Zas! otáčel se v ozvěnách. Chtěla jsem utíkat ještě rychleji, ale nohy mi pomalu těžkly, až už nebylo možné dál běžet, až už jsem nemohla ani jít, spadla jsem na kolena a naříkala jsem, ten horký vzduch, ze kterého bylo moje tělo, rychle chladl a rozpouštěl ho vítr, který sílil a tlačil mě k zemi, do země, do děr v ní, do hrobů.
- - Nakonec ale začalo pršet a svět tím milosrdným deštěm ochladl a já vyskočila na nohy s novou silou, která se mi rozechvěla hluboko v hrudníku. Proběhla jsem hustou trávou na palouk u rybníčku. - - - Vedle suchých jabloní se tam černala kupa hlíny, byla čerstvá a její pach se mísil s vůní polámaného puškvorce, který někdo potrhal při pádu do vln, při pádu skrz hranu mezi ševelivým světem zahrady a tupě mlčící masou mrtvé vody - byly to dvě děti, opakoval mi hlas, má drahá Lilie, tvůj bratr a tvoje sestra. Viktor a Lucie. Můj malý bratr a moje milovaná sestřička!

- - Žáby mlčely, nebylo to jako tehdy, kdy se stačilo jen přiblížit a vyskakovaly do vody ve stovkách.. ten den ne.. I když pršelo, vodní hladina byla klidná a hladká - slunce se v ní třpytilo jasně a palčivě - - jeho světlo se mi vpíjelo do očí čím dál bolestivěji, až jsem nakonec musela oči zavřít a dál jít poslepu. Lilie, šeptal hlas. Lilie! Padla jsem znovu na kolena, otevřela jsem v leknutí oči a viděla, že klečím u veliké hromady hlíny - - začala jsem rychle odhrabávat ztěžklýma rukama blátivou zem, a i když jsem věděla, že tam dole najdu tvář svého tisíce let mrtvého otce, pokračovala jsem, prokousávala se hrobem k dalšímu děsu a k další svojí smrti, k dalšímu strašlivému vykoupení.

Propadla jsem se zas do černavého polosnění a tentokrát svírala při bolestivém obracení se v jedovatých tmách velikou lidskou hlavu, ze které se odlupovala kůže, a která se proměňovala, až byla za chvíli v mých rukách jen vydlabanou lebkou s obrovskými dírami očních důlků, kluzkou lebkou, která jako kdyby byla z tenoučkého skla, z jakého jsou vánoční ozdoby, a pomazaná hnilobně páchnoucím olejem - hlava se mi vysmekla a roztříštila se o dlažbu před branou kostela, o tvrdý povrch ulice, na které jsem se naposled loučila s bratrem a sestrou, než je odvezli do hrobů.

Otevřela jsem oči a spatřila vodní hladinu. Bylo to zase to naše zahradní jezírko. Už nepršelo a s prvním mým krokem vyskočily z trávy a rákosí žáby, jak jsem si to pamatovala, narazily na hladinu a zmizely, aniž by se voda zčeřila. Napadlo mě, že možná konečně dojdu až tam, ale jak jsem pokračovala dál, propadaly se moje nohy do hlíny a v břehu jsem stála už po kolena v zemi. Na druhé straně jsem pak uviděla mého zemřelého bratra Viktora, kterak se na mě usmívá, a taky Lucii, mou malou sestru, taky už dávno umřelou, držela ho za ruku a líbala ji. Pojď za námi, Lilie, volal na mě on a moje sestřička se k němu přidala. Pojď. Pojď.
Pokusila jsem se udělat krok, ale byla jsem přirostlá k zemi, natáhla jsem ruku, ale s tím jako kdyby se rozlilo světlo vodního zrcadla do nekonečné dálky a dvě postavy mých milovaných zmizely za obzorem. Podívala jsem se dolů a pod hladinou spatřila v temně modravých hloubkách dvě malé svraštělé tváře - byly bez života a přitom nebyly úplně mrtvé, jejich obrazy měly chuť, lepkavou - a voněly, tak podivně sladce, jako voní prach v domech, kde už věky nikdo nebydlí. A potom se pohnuly, jako kdyby se proměňovaly v podivných grimasách, nesmutněly a ani se nesmály, jak jsem si je pamatovala, a najednou se daly do pohybu celé, kroužily sem a tam, až nakonec zmizely, ponořily se do kalů, a když už pak nebyly, zůstala jsem sama, za bílým plotem a prosluněnou zahradou, za tím krásným novým domem, sama se všemi čerstvě rozhrabanými hroby..


Poznámky k tomuto příspěvku
čtenář MV - 4.9.2007 > Krásné, skvělé. Stále znovu mi děláte radost. Děkuji. MV
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter