Pozoruhodný příběh Petera Weita - Jiří Svoboda.
                                                     1.kapitola
     Jmenuji se Peter Weit. Včera ráno k nám na stanici do Coventry přišel fax o úmrtí sira Charlese Ripliho. Policisté z Bigfortu si s tímto případem nevěděli rady. Proto asi povolali nás, „policajty z velkoměsta“.
Můj nadřízený, inspektor George Muller, mi hned řekl, abych se rychle zbalil. Říkal jsem, že do Bigfortu je to jen patnáct minut, ale inspektor mě opět napomenul! Musel jsemsi jít ještě něco zařídit, naštěstí ten pedant mi dal ještě půl hodinku. Moc jsem ho neměl rád, ale myslel jsem si, že až vyřeším nějaký velký případ, dají mě někam jinam.

V devět hodin jsme vyrazili. Cestou do Bigfortu se stavíme v pekařství, navrhnul jsem. Inspektor přikývl. V pekárně jsem si všimnul nějakého podivína. Vypadal opravdu zvláštně. Na hlavě měl vojenskou čepici s emblémem německé orlice, zřejmě z vetešnictví. Na to, že by byl nacista zrovna nevypadal? Dále měl tvídovou bundu se zlatými knoflíky. Zarazilo mě, že několik knoflíků mu na bundě chybělo. Dával jsem to za vinu jeho vandráctví. I kalhoty vypadaly podivně, stejně jako jeho boty, asi také z bazaru. Když za mnou do obchodu přišel Muller, vyptával se mě proč si prohlížím toho chlapa. Řekl jsem mu, že vypadá jako blázen, inspektor mě tradičně pokáral a řekl mě, abych se vyvaroval předčasných závěrů. Nasedli jsme do auta a začali jíst sladké dobroty, ještě byli teplé a krásně voněli. Muller mi začal vysvětlovat, jak byl sir Charles důležitý pro společnost v celé východní Anglii. Ale podle zpráv z faxu byl doslova nenáviděn v celém Bigfortu. Otočil jsem klíčkem a nastartoval auto. Do městečka nám zbývalo ještě asi patnáct minut.
                                              2. kapitola
Odbočili jsme z hlavní silnice a uviděli nádherné panské sídlo. Opravdu krásný zámeček. Zajeli jsme k bráně. Z budky za plotem vyšel statný mladík, zřejmě ostraha, podotkl jsem! Inspektor stáhl okénko a drsným hlasem řekl „Dobrý den, jsem inspektor George Muller a to je můj kolega seržent Peter Weit. Řekl mě kolega, tak to se mu začínám asi líbit, myslel jsem. Přijeli jsme sem vyšetřovat údajnou vraždu sira Ripliho. Vrátný, smělým hlasem řekl „jste očekáváni, pánové. Zmáčknul jedno tlačítko na levém ovládacím panelu, odevřela se brána a náš Rover vjel dovnitř. Bigfortské sídlo vypadalo opravdu úchvatně. Nejenom samotný zámek, ale i okolní lesy, dlohé travnaté plochy, jezírka a rybníky. Před zámkem stála brička. Zajeli jsme vedle ní, vystoupili jsme a šli ke vchodovým dveřím. Zabouchal jsem na ozdobnou podkovu, sloužící jako zvonek. Trochu nás zarazilo, že tak starodávné sídlo má tolik zabezpečení. Je sice pravda, že před zloději se neubráníte nikde, ale několik kamer, strážců se psy, desítky tepelných a pohybových senzorů, bylo asi opravdu moc. V duchu jsem si říkal: Ten sir Charles se musel opravdu bát.
                                             

Starodávné dveře se rozevřely a v nich stála mladá slečna. Byla to jedna ze třech služek. Dívčím hlasem řekla:" pojďte prosím dál, pánové. Zavedla nás do velké uvítací haly s točitým schodištěm, loveckými trofejemi, starobilým nábytkem, kontrastující s moderní elektronikou. Služka zavolala svou nadřízenou, paní Annu Barnesovou. Ta byla pokojskou, služkou a kuchařkou v jedné roli. Inspektor se zdvořile zeptal, zdali mu může ukázat místo činu a jestli se potom může zeptat na pár věcí. Paní Barnesová přikývla a zavedla inspektora Mullera do pokoje ve druhém patře. Tam byl už místní strážník, pan Malkowics, asi přistěhovalec z Polska, a patolog z Bigfortu doktor Newmann. Ten říkal, že sir Charles byl asi mrtvý okamžitě. Muller se zeptal strážníka jestli se v pokoji s něčím hýbalo. Strážník mu řekl, že když přijel bylo všechno na tom samém místě. A jaký byl vražedný předmět, zeptal jsem se: Patolog mi řekl, že byl ubit tupým předmětem. A zároveň dodal, že další závěr nám řekne až po pitvě. Ještě jednou sem se podíval do pokoje, ale nenašel jsem nic mimořádného. Jenomjsem se divil jaký měl sir Charles hrůzostrašný výraz v obličeji. Nebylo mě zrovna dobře, aproto jsem si dal k obědu jen zeleninový salát, to Muller, ten byl asi na lecos zvyklý, protože si obědnal krvavý biftek s opékanými brambory

Po jídle jsem dostal za úkol, abych se zeptal místních, jak viděli život sira Charlese. Řekl jsem, že to bude v pohodě, nebylo!!!
Hned v prvním domě mě vyhodili ze dveří a s né zrovna slušnými slovy. O kousek dál mi sice dveře otevřeli, ale dozvěděl jsem se, co jse čekal, že sir byl hnusnej lhář, podvodník a vyděrač. Tak že v kostce: Všichni jsou rádi, že je mrtev. Už mě to celkem lezlo na nervy, jak jsem slyšel všechny lidi. V posledním baráku jsem zazvonil, dveře se otevřely a v nich krásná žena. Zeptal jsem se co si myslela o sirovi. Jako jediná mě odpověděla, že ho měla celkem ráda. Poznal jsem, že paní Simona Downingová je, jak se říká lehká holka. Ale vyptával jsem se dál, třeba mi něco řekne, myslel jsem si. Pochopil jsem, že se sirem něco měla. Problém prý nastal, když se místní obyvatelé dozvěděli o pletkách s Charlesem. Radši by jí ukamenovali, než aby se s ní denně potkávali. Po chvilce slyším pláč malého dítěte, Simona se zvedla a šla nakrmit svého malého synka. Zeptal jsem se jí, jak se jmenuje: Odpověděla mi, že se jmenuje Richard. Zeptal jsem se jí, koho je to dítě??? Nebyla si jistá, Měl jsem takové tušení a zeptal jsem se : Nemohl by to být syn sira Charlese. Simona se otočila k malému Richardovi a řekla mi, žeto neví, ale vyloučit by to prý nemohla. Rozloučil jsem se a šel přes park na zámek. Po cestě jsem narazil na starého pána. Oblečení měl jak z doby před 200 lety. Pozdravil jsem ho, ale on mi neodpověděl. Šel jsem pár metrů, otočil jsem se, ale on tam už mebyl. Celkem mě to vyděsilo, když ho nikde není vidět. Všude kolem je rovina a on nikde. Na duchy a přízraky sem přestal věřit v deseti letech, ale tohle, to se mi ještě nestalo, asi jsem byl přepracovaný. Vyběhnul jsem schody, a byl jsem u zámku. Inspektor mezi tím vyšetřoval služebnictvo, já jsem mu pověděl o setkání se slečnou Simonou. Po pár minutách ukončil náš rozhovor pan Black, notář sira Charlese. Upozornil nás na změnu závěti. Stálo tam, Celé moje jmění dostane můj přímí potomek. Všechny to zarazilo, jenom mě došlo, že Charles musel vědět o dítěti slečny Simony. Inspektor řekl, tak to tedy máme prvního podezřelého, tedy podezřelou. Jak si tohle můžete myslet, řekl jsem mu. No protože Richardovi není ještě osmnáct, dostane celé jeho jmění jeho matka.                                                                                                                                             3.kapitola

Protože pokoje v místním penzionu byly obsazeny, nabídla nám paní Barnesová pokoj na zámku. To je fajn, ještě nikdy jsem nikdy nebydlel na zámku, řekl jsem. Usadili jsme se do masivních křesel a probírali se všemi důkazy. Vyndal jsem svůj laptop a zapisoval všechny údaje. Zazvonil telefon, vzal jsem to. Byl to patolog Newmann. Řekl mi jednu závažnou věc, a to že sir Charles byl již mrtev před tím než ho někdo ubil. Ukázalo se, že měl srdeční kolaps. Inspektor dodal, to se nám to pěkně zamotalo. Štěstí se k nám naklonilo, když se ozval další telefon. Byl to místní četník. Našli prý sošku od krve v bytě Ivana Ripleiho. Co to zase je, řekl jsem z rozčílení. Četník říkal, že Ivan je bratr sira Charlese, je prý mentálně retardovaný. Položil jsem telefon a ještě v noci jsme se vydali do bytu Ivana Ripliho. Byl to ten chlápek co stál vedle mě v pekařství, byl to opravdu vandrák, ale že byl bratr Charlese jsem nevěděl. I četníci si mysleli, že je V Londýně v sanatoriu. Odvezli jsme si ho na stanici v Bigfortu. Netrvalo dlouho a přiznal se, že ubil svého bratra ze vsteku. Prý ho nenáviděl, v tom měl pravdu. Zavolali jsme do Londýna, aby si pro Ivana přijeli. Potom  jsme konečně ulehli. Inspekdor usnul ihned, ale mě to všechno vrtalo hlavou. V noci mi byla nějaká zima, vstal jsem a šel zavřít okno. Jistě jsem ho neotvíral. Napil jsem se a ulehával do postele, když najednou slyším nějaké zvuky na chodbě. Jdu se tam podívat, ale nic neslyším. Slyším dupání. Běžím ke schodům, a tam nějaká postava. Rychle jsem běžel ke schodům, abych tu postavu chytil, ale ona zmizela. Šel jsem dál do salonku, odtamtud slyším hlasy, znělo to jakoby někdo volal siry Charlese. Všechny dveře do salonku se zabouchly. Klepal jsem se jako vosiky. Vždycky jsen si přál ocitnout se v takové situaci, ale teď vím jaký to byl omyl.Všechny horory se mi promítaly hlavou a vduchu jsem se modlil aby nepřišel Fredy Kruger, Jason nebo jiný netvor. Nikomu bych to rozhodně nepřál. A to zdaleka nebylo všechno!!!

Tajuplné hlasy se začaly znovu vracet. Přibližovaly se. Dveře do chodby se odevřely, já se k nim opatrně přibližuji. Hlas utichá. Myslel jsem si, že je to všechno za mnou. Bohužel ne!!! Do místnosti se pomalu blížila postava, vůbec to nevypadalo, že chodí po zemi. Spíše se vznášela ve vertikální poloze a stále se přibližovala. Už byla skoro u dveří, když ještě ke všemu začalo hustě pršet, přidala se i bouřka a vítr. U´plně jako hororová scéna z filmu Stephana Kinga. Ta postava, duch, nebo jen přelud mé fantazie se blížila. Náhle jsem ucítil po hmatu svíci, rozklepanýma rukama, sem se ji pokusil zapálit. Ještě, že jsem měl u sebe zapalovač. Podařilo se mi to. Viděl jsem té bytosti do obličeje. Bylo to strašný, zjizvený obličej, roztažené čočky, krvavé oční bulvy, roztržená tvář, z níž lezli červi, velcí jak můj nehet. Silný vítr vyvrátil strom, který poškodil elektrické vedení. Rázem všechno utichlo, všichni se vzbudili a běželi se podívat co se stalo. Když mě vyděli, celého spoceného od hlavy až k patě ptali se mě co se se mnou stalo, ale já jsem jim to nedokázal vysvětlit. Když zapli proud, šli jsme se s Mullerem podívat na pojistky. Pojistky jsme nahodili a všimli si nějakého kabelu, který vedl na půdu, na půdě byla velká rozvodná skříň s elektronickými jističi, procesory jako u počítače, holografické přístroje, a mnoho dalších věcí o kterých nemám ani páru, co se s nima dělá. Zapnuli jsme pojistku na skříni, zavřeli půdní dveře a čekali co se stane. Najednou tam byla ta postava, kterou jsem viděl dole, zvuky, pískání, různé holografické projekce. Aniž by to někdo věděl, přidělali jsme na půdu kameru, a čekali kdo se příde podívat. Mezitím jsme našli i dole zabudované reproduktory, promítače, a jiné technické dokonalosti. K našemu údivu přišla na půdu paní Barnesová a určitě tam nebyla poprvé, protože znala všechny ovladače, páčky a knoflíky. Pokusila se to všechno rozbít. Museli jsme rychle zakročit. Vyběhli jsme na půdu a překvapili paní Barnesovou, ta "ovšem" nevěděla co to je na půdě za krámy. Jenže netušila, že moderní technika tentokráte pomohla nám.  Paní Barnesová se přiznala, že jí sir Charles obtěžoval a tak proti němu "poštvala" jeho oblíbenou moderní technika
Celý majetek zdědil malý Richard, respektive jeho matka, která uložila peníze na konto. Zámek a panství dostal bratranec sira Charlese a my jsme odjeli zpátky do Coventry. Jenom ten stařík, co sem ho viděl v parku mi vrtá hlavou.

A ještě něco, byl jsem povýšen. A inspektor Muller mě bere jako parťáka.