Mateřská školka a dědeček
Mateřská školka je zařízení, určené k odkládání „momentálně nepotřebných“ dětí, stejně jako jsou odkládávána zavazadla do úschoven na nádražích a letištích. Takové děti pocházejí především z rodin, kde oba rodiče chodí do práce.Já jsem toto štěstí neměl, pracoval jenom otec. Matka trpěla dlouhodobou chorobou, takže zaměstnaná nebyla, naopak občas musela na (dost) dlouhou do nemocnice. Toto období většinou trvalo tři měsíce (plus mínus nějaký ten týden). Otec do práce chodit musel, a tak jsem stával na čas takovýmto dítětem. Co s takovým „zavazadlem“ (potomkem,….!)? Byly vyzkoušeny snad všechny možnosti „odkládání“ mého pětiletého Jsoucna, hledali jsme především v kruhu rodiny a příbuzných.
Nejméně se osvědčila teta, která byla oddanou členkou StB a pokud jsem u ní onemocněl, snažila se mě týrat, aby se mě zbavila. Pak se mě ujal můj nevlastní dědeček, povoláním restauratér (nikoli obrazů, ale zákazníků ve své hospodě). Jelikož bylo krátce po roce 1950, sebrali mu hospodu, čemuž jsem nerozuměl a bylo mi to také náležitě jedno. Náhle musel chodit do práce i dědeček – stal se načas výčepním ve své, nyní již v BÝVALÉ hospodě U Macíků (hospoda je v Dejvicích dodnes) a točil tam hostům pivo. Já jsem se týmž lidem velice často pletl pod nohy a navíc jsem bál jít se sám na záchod, protože jsem ještě nedosáhl na vypínač. Děda se mnou tedy musel chodit do této místnosti jen proto, aby mi rozsvítil a samozřejmě musel jít i zhasnout, protože elektřina byla tenkrát drahá, jak sám tvrdil. (Pokud jsem potřeboval jít jenom „na malou“, šel jsem s pivaři na pissoir) Leč jsou i jiné pořeby – taky jsem občas musel něco (sníst) jíst, ale v hospodě už tu nebyl nikdo, kdo by něco uvařil. Babička byla totiž stejně nemocná jako moje matka.
Jednoho dne, když se za mnou u dědečka zastavil tatínek, bylo mu vysvětleno, že mezi dědečkovými hosty už dál být nemůžu. Se spaním u dědečka by nebyl problém, jenom mě přes den musejí dát jinam. Tak jsem se poprvé (a taky naposled) vydal do školky, kam mě zpočátku vždycky někdo dovedl. Po několika dnech jsem tam trefil sám, to se však paním (či tenkrát soudružkám) učitelkám nelíbilo. Všechny děti byly přiváděny a vyzvedávány málem proti notářsky ověřenému podpisu a najednou takovéhle manýry (například). Přesto mě tam museli trpět. Vše, co bylo ve školce dočasně moje, bylo označeno trojúhelníčkem. S tím jsem však nebyl srozuměn naopak: „Já nejsem žádnej trojúhelníček, já jsem Petr“, ozval jsem se. „Tady u nás budeš mít ale věci označené trojúhelníkem, aby sis poznal, že jsou tvoje.“ „Tak to tam napište,“ žádal jsem paní učitelku, která nosila takové ty obrovské brýle s tmavými skly, že nikdo nikdy nepoznal kam a na koho se právě dívá. „Ty umíš číst, Petře ?“, podivila se a postrčila si svým dlouhým,snad trochu křivým prstem brýle,které jí samým údivem sklouzly až na lesknoucí se špičku nosu. „Nápisy na obchodech číst umím. Znám sice jen velká tiskací písmena, ale číst dovedu !!!“, dál jsem statečně hájil svá občanská práva. Zvyklosti v tomto, pro mě zvláštním zařízení nebylo důvodem měnit kvůli singulárním případům jako jsem byl já, proto mi byl trojúhelník jednoduše vnucen. Dál jsem po obědě musel spát, na což jsem rozhodně z domova zvyklý nebyl a „odmítal“ jsem na tom cokoliv měnit. Za tyto protesty jsem dostal od paní učitelky na zadek a jelikož jsem neusnul nikdy, byl jsem bit po každém obědě. Po týdnu mých návštěv mateřské školky jsem naštěstí onemocněl a takové děti tu nebyly trpěny. Vzala si mě opět zlá teta (od StB) a spolu se svou matkou mě zastrašovaly neexistujícími strašidly, až nakonec tatínek přemluvil dědečka, aby mě vzal zpátky do hospody mezi své podnapilé hosty. Najednou to šlo, po obědě jsem nemusel povinně chodit spát a nikdo mě nebil.
Po čase se maminka vrátila z nemocnice a já jsem se vrátil domů. Protože dědečkovi mezitím bylo 60 let, šel do penze, ale kvůli nízkému důchodu si přivydělával točením piva v okolních hospodách – v jeho bývalé u Macíků – však pracovat nesměl. Ukázalo se, že si s dědou znamenitě rozumíme a tak, pokud šla maminka zase do nemocnice, dal mě otec k Macíkům, přestože to byl dědeček nevlastní. Vždycky mi u však něho bylo dobře. Jako „odložené dítě“ jsem se nikdy necítil.
Dědeček Julius Macík zemřel v roce 1968 ve věku 80-ti let Moje matka byla v tu dobu už dva roky mrtvá a já jsem třetím rokem po průmyslovce chodil do práce. Vystudoval jsem elektrotechniku a u mého rozhodnutí stál právě dědeček, který si sám rád hrál s elektřinou (stejně jako já) a můj technický talent před mými rodiči opakovaně prezentoval. Bůhví, kde bych skončil, kdyby dědeček Macík nežil a kdyby neexistovala hospoda U Macíků (Praha-Dejvice, náměstí Na Santince)
|